welcome

Výčitky

Seděla v malé tmavé místnosti a dívala se do plamenů v kamenném krbu a přemýšlela o tom, co bude dál. Život se jí během jednoho dne zhroutil, jako domeček z karet. Přišla o to jediné, co v životě měla. O něj. O toho, který ji miloval. O toho, který jí vždy věřil. O toho, který byl pro ní životní láskou. Poté, co pochopila, že to není jen noční můra, začaly se jí rojit v hlavě různé myšlenky, ale ta nejvýraznější byla: JE TO TVÁ VINA. Jen 4 slova. Jen 11 písmen, ale přesně vystihovala její pohled na věc. Kdyby mu v půl dvanácté nevolala, že se zase cítí osamělá, a kdyby mu neřekla tu osudovou větu - Prosím přijeď za mnou, jinak nevím, jak to bez tebe přežiju. - mohl tu teď sedět s ní a mohli si plánovat svou budoucnost. Jenže on ji tak miloval, že se rozhodl za ní opravdu jet, i když venku byla prudká bouře a skrz proudy vody nebylo vidět ani ne na metr, po nebi tančily spletité blesky a foukal silný vítr. Právě ten se mu stal osudný. V jedné ze zatáček ležel vyvrácený velký strom, ale on si ho nestihl všimnout. Byla to vteřina. Jen malý zlomek času. Ale ta chvíle byla pro něj osudná. A aniž by to v ten moment věděla, tak i pro ní samotnou. Již několik dní i nocí proseděla u tohoto krbu a brečela. Vzpomínky na něj byly nekonečné. Jedna šťastná chvíle za druhou, ale na konci jejího příběhu nebylo nic veselého. Jen temnota, opravdová samota, stesk, ani kapka naděje na krásný zbytek života a snad jediné co bylo pro ní trochu povzbudivé bylo to, že má jednu možnost, jak být už navždy šťastná. Jednu možnost, která ji odpoutá od všeho trápení. Možnost, která ji odpoutá od tohoto světa. Možnost, která ji odpoutá od všeho, ale spojí ji s ním

Petr

Jednou v zimě mě parta vytáhla na naši oblíbenou chatu. Pokaždé se nás tam sejde tak patnáct, ale dnes tam byl ještě jeden človíček, kterého jsem jetšě nikdy neviděla. Když mi ho kamarád představoval, byla jsem malinko mimo. Byl to ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla! Byl vysoký, nádherně snědý a byl roztomile miloučký. Měl smaragdově zelené oči, hnědé vlasy a jeho krásnou tvář zdokonaloval úsměv, který mizel jen vyjímečně.

Po společně stráveném týdnu jsme se natolik zblížili, že se z nás stala nerozlučná dvojka a každý nám naši lásku záviděl. Šílelo po něm sice hodně holek, ale on měl mě a já zase jeho.

Pokaždé, když jsme se měli setkat, měl pro mě nějakou drobnost, ať už moje oblíbená lízátka nebo gumové medvídky. Prožili jsme spolu dva roky, které byly nejkrásnější v mém životě. Jezdili jsme se s partou koupat, sjížděli řeky, stanovali jsme, kde se dalo, trávili celé dny povídáním nebo v sedle koní a společně odhalovali kouzla lásky.

Jednoho dne jsem na něj čekala na našem oblíbeném místě. Přijel jako vždy a záhadně se uculoval. Po chvilce přede mě poklekl a vyznal mi lásku: ,,Lásko moje, jsi ta nejúžasnější holka, co znám a to nejlepší, co mě mohlo kdy potkat. Nechci tě nikdy ztratit a chci být už jen navždy s tebou." Pak mi vtisk do ruky malou krabičku, ve které byl překrásný prstýnek. Nezmohla jsem se ani na slovo a v očích se mi třpytily slzy dojetí a nesmírné lásky. Se slovy ,,miluji tě" jsme se rozloučili a on odjel.

Byla jsem moc šťastná, ale ještě ten den mi volala jeho sestra, že moje láska havarovala na motorce. Byl to pro mě šok, protože Péťa nehodu nepřežil! Zhroutila jsem se a špatně se z toho dostávala.

Nakonec jsem se naučila žít i bez něj, ale je to hrozně těžké. Navždy mi ho bude připomínat nádherný prstýnek, který jsem dostala v době naší největší lásky....

( tohle taky neni muj příběh :) )

Navěky

Stojím tu tak sama, slzy mi stékají po tváři... Dnes je to přesně rok, co jsi mě opustil... Přinesla jsem Ti na hrob kytičku svázanou ze samých sedmikrásek... Byla to první květina, kterou jsi mi daroval... Vzpomínám na chvíli, kdy jsme se poznali... Tvé oči mě uvěznily do svých pout, Tvoje vůně byla tak krásná, ještě dnes ji všude cítím... Seděla jsem v parku pod starou lípou a brečela jsem, přišel jsi a zeptal ses: "Slečno, stalo se Vám něco?" Zvedla jsem hlavu a hleděla jsem do Tvých tmavých tůní, krásně ses usmál... Nemohla jsem odpovědět, můj hlas mě zklamal, jen jsem zakroutila hlavou... Pomohl jsi mi na nohy a půjčil jsi mi svůj kapesník... V tu chvíli jsem věděla, že to není naposledy, co se vidíme... Vyměnili jsme si telefonní čísla a naše schůzky se staly pravidelnými... Na druhé schůzce jsem od Tebe dostala kytičku sedmikrásek a první polibek... Každý den jsi na mě čekal před školou, prožívala jsem něco, co jsem nikdy nezažila... Byla jsem zamilovaná... Cítila jsem, že to bude navždy... Když jsme spolu byli 4 měsíce, poprvé jsme se spolu milovali, byl jsi tak něžný... Prožili jsme spolu nádherný rok... Na naše výročí nikdy nezapomenu... Ten den bylo naše milování nejkrásnější, ten den jsi mi řekl, že si mě vezmeš... Také jsi cítil, že je to navždy... Když jsme se loučili, nikdo z nás nevěděl, že je to naposledy... Řekl jsi: "Miluju Tě... Navěky..." Políbil jsi mě, nasedl na motorku a odjel jsi... Bylo mi divné, že ses mi celý den neozval... Až večer... Telefon... Volala Tvoje sestra Bára: "Ondra měl nehodu... Je mrtvý..." V tu chvíli se mi zastavilo srdce, zatmělo se mi před očima... Srazilo Tě auto... Nedalo Ti přednost v jízdě a plnou rychlostí do Tebe najelo... Probrečela jsem celé dny... Na Tvém pohřbu jsem zkolabovala, když jsem Ti pokládala na rakev kytičku sedmikrásek... Nevím, proč Ti to všechno vyprávím, když už mi nikdy stejně neodpovíš... Dnes bychom spolu byli 2 roky... Ale i přesto - milovala jsem Tě, miluju Tě a milovat Tě budu... Navěky..

Jedna smrt a tolik citu :-(

"Ty můžeš za to, že spal a zabil se,"obvinila mě další den Alena a á spatřila její oči:nemilosrdné, vždy perfektně nalíčené.Bylo vidět, že neplakala..Ale to já ano-celou noc a ještě teď jsem vzlykala.Vypadala jsem jako žába-oči opuchlé pláčem a vlasy neumyté a slepené."Neříkám, že za to nemůžu,"kvíkla jsem."Měla by ses stydět!"vykřikla. "Podívejte se na ní!Na chudinku!Přebere mi kluka a pak ho nechá zabít!""Niky jsem ti ho nechtěla přebrat!Rozešli jste se a ty sis nenašla jinou zábavu, než z toho obviňovat jeho nejlepší kamarádku-mě!"ohradila jsem se a pak jsem bezmocně hlesla: "Milovala jsem ho, ale neměla jsem odvahu mu to říct, odvahu porušit naše přátelství.To ty by ses měla stydět, že si neuronila ani slzu.Nemilovala jsi ho.Chodila jsi s ním, jen aby ti okolí závidělo."Alena se na mě podívala úzkými štěrbinkami svých očí-provrtávala mě nenávistným pohledem, ale nemohla mi nic říct, odešla.Rozplakala jsem se…znovu a znovu…

"Opravdu chceš skákat?Nevypadáš zrovna nejlíp.Jako sebevrah,"podotkl Patrik a pomohl mi do postroje padáku."Jsem v pohodě,"usmála jsem se unaveně a nastupovala do letadla k ostatním parašutistům. "Fakt, jen se potřebuju trochu odreagovat!"Ano, odreagovat.Jako to dělával Jakub.Párkrát jsem zamrkala, abych vyhnala slzy z očí.Letadlo vzlétlo a já pocítila známé škubnutí za pupíkem.Připoutala jsem se."Máme výšku!"ozvalo se a kdosi mě postrčil k otevřeným dveřím.Pode mnou se rozprostírala krajina."Jump!"Skočila jsem, jako jsem to dělávala už mnohokrát. 24…25…30…otevřít padák a zážitek…Jenže tentokrát jsem přestala počítat a vychutnávala jsem si svůj poslední let, let, ne jehož konci zbyde jen prázdná skořápka bez duše a citů."Padák!Otevři padák!" "Co to dělá!Hanko, padák!Otevři ho!"Neposlouchala jsem je a jen..letěla…vznášela se a stále víc se přibližovala smrti…"Už jdu, Jakube,"vydechla jsem a na tvářích mě pálili slzy…

Našli jí dělníci v lese, kde měli kácet.Na hlavě měla Jakubovu helmu na in-liny a v ruce jeho rozesmátou fotku.V kapse prázdnou tubu od prášků-svou smrt si dobře pojistila…A v očích?Co jen mohli najít v očích?V očích nalezli neuvěřitelný smutek patnáctiletý holky, na kterou byla jedna smrt a tolik citů prostě moc…Alena spáchala sebevraždu dva dny po ní.Podřezala si žíly.Sama teď nevím, co cítila, snad úlevu, snad smutek…

Fotografie:

Kolik vzpomínek skrývá jediná fotografie?" ptáš se….

"Budu ti tedy vyprávět…" Sedla sis mi na klín a do ručky vzala černobílý kus papíru. Zvedla jsi ho k mým očím a prstíkem s nehtem namalovaným na růžovo jsi ukázala na dívku v bílých šatečkách se stuhou ve vlasech. "Kdo to je?" Ptáš se…….

"Víš, holčičko, to jsem já, když jsem byla malá. Byl to můj první školní den." Zasnila jsem se a viděla mámu, jak mi váže do vlasů tu stuhu. Cítila jsem ty slané slzičky na tváři. Ten stejný strach z neznámého. Tu radost, s jakou jsem poprvé vešla do svojí třídy a tu úlevu, když jsem zjistila, že tam jsou i moji přátelé…….. "I tvoje maminka měla ve vlasech bílou mašli, když šla poprvé do školy." Usmála jsem se, ale v tom úsměvu bylo víc bolesti a smutku než radosti.

"A tady?" Vytrhlo mě ze zamyšlení. Tvoje dětská ruka svírala obrázek. Něco se mi zadrhlo v krku. Ti dva mladí lidé na té fotografii se tenkrát tolik milovali. "To je moje první láska, víš broučku." Slzy stékaly jedna za druhou po mojí tváři. Nikdy jsem na něho nezapomněla. Navždy má své místo v mém srdci. Vzpomínám na ty roztomilé dolíčky ve tvářích, na rozcuchané vlásky a na jeho úsměv. Na jeho doteky, které byly zprvu nesmělé a poté to byly již doteky plné vášně. Ano jeho jsem nikdy nepřestala milovat……

"Proč máš tady tak velké bříško?" ptáš se……

"V tom bříšku byla tvoje maminka, než se narodila." U srdce mě bodne ostrý nůž. A něco ve mně se vzpírá a chce křičet. Proč si bůh bere ty, kteří si to nezaslouží? Proč si vzal mou dceru a ne mě? Nemůžu se ptát, já vím. Nikdo mi neodpoví. Nadechnu se a raději se snažím soustředit a nevzpomínat.

"Proč už tu maminka není?" ptáš se……

"Maminka byla jako andílek. Víš? Ona byla moc hodná a krásná a proto jí chtěl mít bůh u sebe. Víš?" Nechápavě se na mě díváš a vidím, jak se na tvojí dětské tvářičce objeví první slzička. Tvoje malá dětská brada se klepe, ale přesto se snažíš pláč zadržet. Jak jsi statečná, holčičko moje. Pomyslím si a sevřu tě v náručí. "Víš, maminka bude pořád s tebou a nikdy tě nenechá samotnou." Vytrhla si se z mojí náruče a utíkala pryč. Nevěděla jsem kam, ale ty jsi mi to vysvětlila v zápětí. Přiběhla jsi a v ruce držela bílou stuhu. Podívala ses na mě těma modrýma očima plnýma slz a já v nich viděla tvou mámu. "Uvaž mi ji, babičko, chci být jako maminka a taky jako ty, když si byla malá, aby mě maminka poznala, víš." Hlásek se ti třásl, když si mi podávala ten proužek bílé látky a já ti ho opatrně vplétala do vlasů. Nechtěla jsem plakat. Nešlo to. "Neboj, maminka tě vždycky pozná, broučku……"

"A jak mě maminka pozná, až budu velká?" Zadívala si se na mě očima plnýma zoufalství.

"Ty můj malý andílku. Maminka tě vždycky pozná." Dívala jsem se na tebe a doufala, že na svou mámu nikdy nezapomeneš.

Láska...

Láska... cit, který by měla mít ve svém srdci každá živá bytost... Slovo, který vysloví každý člověk... výraz očí.. když chcete někomu naznačit, že ho milujete nebo máte ráda, nemusíte ani mluvit, poznáte to z pohledu - oči říkají, miluji tě... Hmm - láska, ale co to vlastně je, na to se už skoro nikdo neptá.. Co by to bylo, kdyby to byla láska?? ... je to zástup mnoha citů.. láska umí rozehřát i to nejstudenější srdce, krásně hřeje, díky lásce je člověk šťastný, ale láska taky bolí... člověk se kvůli ní trápí, z jeho očí se rodí nezčetně slz, srdce krvácí a duše volá o pomoc, která nepřichází... Láska - nejsilnější cit, který existuje...

Láska je anděl.... Dívka, která když žila, rozdávala radost, porozumnění, měla v sobě andělskou krásu a duši toho nejčistčího anděla... Při pohledu na ni vám zůstane v paměti napořád, nelze na ni zapomenout. Její pohled je tak pronikavý a hřeje vás u srdce. Do této dívky se kdysi zamiloval jeden chlapec... Ona byla ovšem odsouzena na smrt, dostala rakovinu a musela odejít z toho světa. On na ni nikdy nezapomněl a až do konce vlastního života jí byl věrný, každý den chodil k jejímu hrobu s kytkou kopretin a vyznával jí nekonečnou lásku, v noci se mu o ní zdály sny... Život bez ní se mu zdál ovšem pustý a prázdný - jeho Láska odešla... a bez lásky se žít nedá... proto si vzal sám život v domnění, že ji potká tam nahoře - v nebi...

A pro tyto všechny vlastnosti, které tato dívka za svého života měla, se z ní stal Anděl lásky... Láska zůstává navždy v nás, jsme díky ní šťastni, ale i smutní... a kvůli lásce si bereme i život... je zvláštní, kam až láska dokáže zahnat smrtelná srdce...

Žít dokážu jen s tebou

Proč jsem tě musela potkat a zamilovat se do tebe? Proč si prostě nešel za ostatními a zůstal si se mnou venku? Proč si mě chytil za ruku, podíval se mi do očí a políbil mě? Proč jsem začala cítit ten krásný pocit, při kterém se mi podlamují do teď kolena?

To jediné slůvko proč..

Psal si mně, že mě potřebuješ vidět a cítit vůni mého těla. A já jsem najednou začala mít pocit, že si ten pravý.. Ten, o kterém se píše ve všech knihách o lásce. Ano, já sem věděla, že si ten pravý. Trávili jsme spolu všechen čas, který jen šel.. Byly to nejkrásnější chvíle v mém životě a já děkovala bohu, že tě můžu mít. Ale vše krásné jednou musí skončit, a tak se rozplynul i můj sen.

Seděla jsem v autobuse a byla na cestě domů. Vracela jsem se domů a měla jsem být šťastná, přece ne každý se má kam vracet.. Ale já bych v tu chvíli dala nevím co za to, abych mohla vrátit čas třeba jen o pár hodin. Ještě před pár hodinami si mě líbal na rtech, na tvář, na celé tělo. V tu chvíli jsem se netrápila myšlenkami na to, že už s tebou nebudu nikdy takhle ležet a ty mně nebudeš říkat, že mě miluješ a hladit mě po tváři. Sedím tu sama a nevím, jak bude vypadat můj další život. Já to opravdu nevím. Čeká mě sice plno nových zažitků a možná i nových přátel, ale ty budeš tam v dáli a já na to budu sama. Ty se mnou nepůjdeš do kina, nebudeš na mě čekat před školou.. Prostě tu nebudeš pro mě, když tě budu potřebovat. Nejsem malá, vím, že láska se nedá udržet na dálku, ale já to chci. Chci, aby nám to vydrželo, chci být s tebou alespoň v duchu. Stačí mi si představovat, co asi děláš, jestli ještě spíš, anebo už pomáháš obléct sestře šaty do školky.

Ale já věřím, že to půjde. Musí to jít, prostě musí. Já si totiž nedokážu představit svůj život bez tebe. Já tě potřebuju. Potřebuju, abys mi psal o tom, co si dnes zažil, jaký byl test z matiky, kterou tak nemáš rád, a nebo třeba jen o tom, co si měl dneska na oběd.

Netušila jsem, že tím polibkem začne něco tak neuvěřitelného a přitom tak smutného. Ale mám vzpomínky, které mi nikdo nevezme, navždy budu cítit tvoje polibky na svých rtech, ale zárověň budu plakat, že jsem je vůbec dokázala opustit. Možná bych se měla probudit ze snu a najít si někoho, kdo nebydlí daleko ode mě. Ale já nechci, chci tebe, pro to, jaký si a jak se ke mně chováš.

Miluji tě, ale zároveň mě děsí myšlenka, až jednou příjdeš a řekneš, že ze vzpomínek se přece žít nedá.

A já vím, že už nikdy nebudu stejná, budu ochuzená o něco, co odešlo s tvým posledním pohledem.

Smutný příběh jednoho smutného konce

Pamatuješ si to? Asi ne, to si asi pamatovat nemůžeš. Byl jsi malinký hlupoučký, mé plyšové štěňátko nadšené mnou, nadšené vlnícím se mraveništěm, nadšené koulejícím se jablkem, nadšené celým světem.

I já byla malá, víš? Smutná vystrašená nedůvěřivá holka, s velkýma modrýma očima a zlatavými vlasy sepnutými do dvou srandovních culíků.

A naše první setkání? Stála jsem vyjeveně na ulici po dalším z mnoha návratů z nemocnic a proti mně můj táta. Hýbala se mu kapsa. Svou velkou rukou do ní sáhl a vytáhl Tebe, mé malé štěstí a položil Tě, hopkající kuličku s černýma očkama a mokrým studeným čenichem na trávu. Rozběhl jsi se ke mně, sevřela jsem Tě v náručí a prvně cítila lechtavý štěněčí dech svého nejlepšího přítele. Nejlepšího přítele na spoustu dlouhých let. Byla jsem sice malá, ale ne tak malá, aby tento čas nezůstal uložen v mých vzpomínkách.

Ani si nemyslím, že by se mě mohl mít tak rád, jako já Tebe. Nikdy sis neuvědomil tu vzácnost okamžiku, když jsi za mnou ráno vyskočil do postele a olízal mi celou tvář a dlaně a uši a já se k Tobě přitulila a přitiskla tak silně, jak k nikomu nikdy před tím. Jak na videonahrávce jsou v mé duši uloženy obrazy Tvé rozesmáté psí tváře běžící rozkvetlou letní loukou, otisky pacek vtisknutých do čerstvě napadaných sněhových peřin. Jak dnes si pamatuji hebkost Tvé srsti a bezednou hloubku Tvých věrných očí. Byl jsi všude, kde jsem byla já. Vše v mém životě začínalo slovem "můj pes". Mé kroky směly jen tam, kudy prošly Tvé packy, mé srdce se otevřelo jen těm, jež jsi i Ty přijal za své přátele. Mé myšlenky a starost a obavy a nadšení a radost se vždy upínaly k Tvému jménu. První dětská obava o zdraví a bezpečí někoho jiného. První pocit hrdé odpovědnosti. První pocit z toho, že se svět jiných netočí kolem mě, nýbrž můj kolem Tebe.

A pak jsem musela odejít. Velká dospělá panička, vyučená životem, zbavena strachu a nejistoty vylétla z rodného hnízda a opustila Tvou misku, Tvůj pelíšek, opustila jsem Tebe.

Né, nikdy bych Tě nemohla zavrhnout. Byl jsi mi jediným důvodem proč se vracet domů, domů pro svého psa, který byl stejně věrný a oddaný jako dřív. Ukázala jsem Ti svůj nový svět, líbil se Ti a všichni Tě měli rádi, ale vždy jsi musel zpět a mě se strašně stýskalo. Byli jsme spolu tak strašně málo. Chyběl jsi mi a smutek mě sžíral, vracela bych se za Tebou vždy a odkudkoliv.

A pak jednoho dne jsi mi nepřišel naproti. Strašně jsem se bála, protože jsi to nikdy před tím neudělal. Ležel jsi v křesle. Stála jsem proti Tobě s mobilním telefonem v jedné ruce, klíčky od auta v druhé, panička obestřená divným pachem luxusních parfémů, v drahém obleku, se složkou lejster v podpaží. Mladá, odhodlaná a sebevědomá.

Ležel jsi tam, Ty můj pes. Starý unavený a klidným moudrým pohledem jsi si mě prohlížel, jen ťukání ocasu o sedačku mi bylo znamením, že mě zase rád vidíš. Zvedl jsi hlavu a vzduchem mi posílal vlahé psí polibky. Vše jsem pustila a běžela Tě obejmout. Znovu jsi mi lízal celou tvář jak tenkrát ráno na posteli. Jen ty culíčky tu chyběly a Tvá štěněčí neutěšenost. Znovu jsem Tě svírala v náručí a schovávala si tvář do tvé srsti, jako nejlepšího úkrytu před ostatním světem.

Byl to náš poslední společný den.

Toho večera jsem odevzdala Tvůj osud do rukou pána v bílém s červeným diplomem a malou injekcí v rukou. Držela jsem Tě zase v náručí stejně jak tenkrát, když jsi opustil tátovu kapsu a rozběhl se ke mě. Jen už mi teď Tvé tělo neodpovídalo. Ani ocásek mi nedal znát, že jsi tu ještě se mnou. Jen ztišující dech a poslední ozvy tlukotu srdce, prozrazovaly, že tu jsi ještě se mnou. Ale to už si Ty nepamatuješ. Tohle už né. Tam už jsem stála totiž sama. Vystrašená, ubrečená holka s modrýma očima...

Někdy je pozdě na rozloučení

Dívali se na sebe a mlčky se pozorovali….. Ani jeden z nich nevěděl co říct. Proto se Honza rozhodl tuhle trapnou chvíli ukončit a rozhoupal se k odchodu. Chtěl Zuzku obejmout, ale ona se mu vytrhla a řekla mu, však se ještě uvidíme, neloučíme se napořád: ,,V šest u Kremrolky, ju?!" a zmizela za rohem.

Tohle jí je podobný, řekl si, ztřeštěnost, spontánnost a okamžitá rozhodnutí, aniž by přemýšlela, jaký to může mít dopad… Tohle byla ona a možná to ho na ní tak přitahovalo. Nikoho, jako je ona, nepotkal, začal vzpomínat na jejich první setkání. Byl s partou na koupališti a ona tam byla s Janou, její nejlepší kamarádkou. Hned, jak ji spatřil, pocítil nějaký divný pocit, jako by mu něco říkalo: "No tak, oslov ji, teď nebo nikdy…." A tak šel… Kluci na něj koukali a začali mít poznámky typu: ,,Óóóóó Romeo a Jůlie…. Hej, vole, kam valíš?! Za tou mařkou?! Jo, dobře sis vybral a rozdělíš se potom s kamarádíčkama?!" Ale on je nevnímal, šel za ní… Zuzka se dál vesele vybavovala s Janou a Honzu zaregistrovala, až když jí oslovil… Podíval se na ni a pozval ji na zmrzlinu… Zuzka nabídku přijala, a tak spolu strávili supr odpoledne… Honza si to v duchu všechno přehrál, jo to byly časy, neměl žádný starosti, jeho máma byla zdravá, ale teď je všechno jinak..

Jeho mamka má totiž vážnou nemoc, nikdo neví, jestli se uzdraví, nikdo neví, jestli zemře.. Její osud je v rukách někoho, koho člověk nepozná, dokud bude žít. Až teď si na mámu vzpomněl. Poslední dny ji totiž velice zanedbával, už týden ji nenavštívil v nemocnici u sv. Anny a volal jí naposledy před 3 dny. Bylo to proto, že veškerý čas trávil se Zuzkou. Pokaždé si řekl, že k mámě zajde druhej den, že má dost času a že mu máma neuteče.. Netušil však, co se děje, netušil, že její zdravotní stav se zhoršuje…. Vůbec nic nevěděl, měl v hlavě jenom Zuzku a pro nic jinýho tam už nebylo místo…

Podíval se na hodinky a zjistil, že jsou teprve tři hodiny odpoledne. To měl ještě dost času, než budou mít sraz se Zuzkou, a nemocnice není tak daleko, řekl si.. Sedl tedy na osmičku a dojel přímo k nemocnici. Jakmile do ní vstoupil, měl divný pocit. Něco bylo v nepořádku, ale ani ve snu ho nenapadlo, co se stalo. Šel tedy do druhého patra na pokoj, kde ležela jeho mamka. Ale postel byla prázdná. Zaradoval se, třeba ji před chvílí pustili domů a ségra ji odvezla. Vtom vešel do pokoje doktor a jakmile spatřil Honzu, pošeptal něco sestřičce a ta vyšla z pokoje…

"Posaďte se, Honzo!" a nabídl mu volné místo na židli. Jeho hlas zněl jinak než obvykle, smutně a přitom jakoby v něm byla úleva. "Za posledních pár hodin došlo k jistým událostem!" Honza neměl dobrý pocit, a tak se rovnou zeptal: "Kde je moje máma?!" Doktor Sotecký chvíli přemýšlel, asi hledal vhodná slova, a po chvíli ticha pověděl: "Vaše matka je tam, kde jí je líp… Nebojte, neumírala v bolestech, umřela ve spánku, o ničem nevěděla…" Honzovi se zatmělo před očima. CO mu to právě Sotecký řekl?! Jeho máma je mrtvá?! To přece není možné, sakra, byl tu před týdnem a její stav už byl lepší, říkali, že jí možná pustí domů. Ani se s ní nerozloučil. Přišlo mu to zbytečný, jak mohl tušit, že už nikdy nebude příležitost?! Jak mohl vědět, že už ji nikdy nespatří, nebude s ní mluvit a že ho nikdy nepohladí po jeho kaštanových vlasech?! Ano, byl jako ona, byl jí velice podobný.. Vzhledem i povahou.. Nahlas se rozbrečel…. Potřeboval být sám. Vyběhl z nemocnice, nevěděl, kam jde, utíkal někam, kde to neznal…. Najednou se zastavil v jednom parku, až teď mu došlo, kde je.. Sem chodíval s mámou jako malej kluk, tady si s ní hrál. Je to dávno, hodně dávno.. Zase se rozbrečel, nevěděl, co má dělat, přál si jediné. Vrátit čas o několik dní nazpátek, aby se mohl rozloučit se svojí milovanou maminkou. Když ji naposledy viděl a odcházel od ní, řekl jí pouhé: ,,Ahoj mami, zítra zase přijdu!" Ale nepřišel, ani ji neobejmul a neřekl ji, jak moc jí má rád a že je pro něj nejdůležitější na světě a že ji nikdy nechce ztratit.. Ale ztratil ji, navždy…..

Vím že bude líp…

Stojím v přeplněném metru,co chvíli mi někdo šlápne na nohu,drcne do mě….mp3 puštěná na maximum,marně doufám že její zvuk přebije tu běsnící bouři v mém srdci.Přemýšlím….o škole , o životě , o něm…….Do nekonečna si vyčítám výběr své střední školy , do nekonečná se obvinuju z hlouposti a především pošetilosti…uvěřila sem lákavým nabídkám , které mě zaujaly…ale nikde jsem si doopravdy neověřila , kam se to vlastně hlásím….zvorala jsem čtvrtletku z matiky , ale já tu 3 POTŘEBUJU ! ! !

Nesnáším svůj život, zrovna dnes,za tři dny jsou Vánoce…..nemám skoro žádné dárky , nesnáším se , všichni nesnáší mě…už blázním…..

On….pozval mě na rande ,ale co když toho teď lituje ? ….určitě bude na ICQ…těším se na něj…on je můj život,moje spása,jsem na něm závislá…..potřebuju na všechno znát jeho názor ,potřebuju ho…jen kdyby netrávil tolik času pitím…..

Sleduju svůj odraz na skle dveři….přejíždím ze stanice do stanice a poslušně čekám až se dveře otevřou a já budu moct vystoupit….

Zrcadlo…..né to jen dveře za kterýma se skrývá tma tak působí…..vidím svoji tvář….ale je jiná než jindy…je pobledlá , tmavé kruhy pod očima mi přidávají roky….v očích se mi třpytí slzy které se tak moc snažím zadržet….červené tváře a nos od mrazu jsou jedinou barvou v mém obličeji….

Proč? Proč mi nikdo nerozumí?Proč mi nikdo NECHCE rozumět ? Ptám se sama sebe a sama si taky odpovídám….protože mi rozumět nemohou…nedám jim šanci….mám depresi že mě nikdo nemá rád…přesto vím že má…je spousta lidi kteří mě mají rádi , vím to, říkají mi to a já jím věřím….jen jim nedám šanci…NIKOMU nedám šanci….ale Proč ?...na to už odpověď neznám……

Jdu domů..sama..v hlavě mě tíží spousty myšlenek…musím je ze sebe vypsat…musím je dostat ven…..zapínám počítač,icq…..je tu..píše mi….vztek a smutek ze mě rázem opadá…je opilej….nesnáším to….hádáme se…..

Ale přesto ho miluju, přesto bych nikdy svoji školu neopustila a přesto mě už nenapadaj myšlenky na smrt…..já totiž vím že bude líp…..

Noční telefon :(

Tiché zvonení mobilu se tlumene ozvalo do tmy. Jednou, podruhé, potretí. Pak se rozsvítila lampicka a císi ruka vyndala prístroj z kabelky.
"Tome, jsou ctyri ráno..." ozval se rozespalý hlas.
Ve sluchátku bylo ticho.
"Tome? Jsi tam?""Ano...," i v jeho hlase znela únava, "ano, jsme tady, Jenny."
"No? Tak...tak proc voláš?"
Chvíli byl slyšet jen jeho tichý dech, jak šumí do ticha. Pak se ozval znovu.
"Víš, Jenny, já jsem premýšlel. Celou noc... dlouho, už od rána."
Mlcela.

"Premýšlel jsem o nás dvou..."
"Ano, lásko, ale... nemuže to ted pockat? Jsou dve v noci a já..."
"Ne," znelo to mírne, i presto se však kdesi hluboko v jeho hlase cosi zachvelo. Netrpelivost... nebo zloba, "ne, tohle je duležité, Jenny."
Posadila se na posteli a lehce zakroutila hlavou: "No dobre. Tak co máš na srdci?"
"Miluju te, Jenny. Víš to?"
"Vím. A já tebe taky. Ale to už jsme si prece rekli tolikrát."
"Rekni to znovu."
"Co?"
"Že me miluješ."
Tiše povzdechla a zopakovala: "Miluju te, Tome."
Chvíli bylo ticho. Pak se ve sluchátku ozval jeho tichý smích. Táhlý, zoufalý smích. "Pamatuješ, Jenny, jak jsme se potkali?"
Pomalu si pritáhla prikrývku k telu. Nekde v žaludku se ozvala nevolnost. Ten smích ji zneklidnil - vždyt tímhle zpusobem se nikdy nesmál. Neco se stalo.
"Jak-jak bych mohla zapomenout, Tome. Tam v parku, kam - "
"- jsi chodívala každý den vencit psa. Toho rozkošného malého pudlíka. A tam jsem te i poprvé zahlédl."
Tiše povzdechl.
"Trvalo mi zatracene dlouho, než jsem se te odhodlal oslovit. A když už jsem se do toho konecne dal, rekl jsem nejvetší pitomost, jaká me mohla napadnout... Pamatuješ, co to tenkrát bylo?"
"Eh... Tome, já nevím. A nebylo by vhodnejší nechat to na zít-"
"Rekl jsem: "Pardon, slecno, nevíte, kolik je hodin?" A ty jsi mi to s úsmevem rekla. No, a - to bylo všechno, pamatuješ. Odešel jsem a na nic víc jsem se nezmohl... Jaký jsem to byl ale šašek."
Cosi jí ríkalo, at zavesí. Poslouchala však dál.
"A pak, jednoho dne, ti ten tvuj pudlík utekl. A byl jsem to já, kdo ho našel, jak ocuchával popelnice na kraji parku. Okamžite jsem ho poznal, vždyt jsem ho s tebou tolikrát videl. A pak, když jsem te spatril, jak ho bezradne hledáš všude možne, vedel jsem, že tohle je moje šance. Bud ted anebo nikdy. A tak jsem k tobe pristoupil a jako tvuj hrdina ti predal tvého roztomilého malého milácka. A odted to už znáš... vid že ano?"
Chvíli neodpovedela. Pak tiše zašeptala:
"Proc mi to celé ríkáš?"
"Víš, Jenny, lásko moje, proklínal jsem sám sebe. Dlouho, moc dlouho. A nemysli si, opravdu jsem si víc než jednou rekl, že jsem asi blázen. Že jsem jen príliš podezrívavý. Co jsem mel, no co? Jen pár stupidních drobností... cizí vune z tvojí košilky... pár nocí za sebou, kdy jsi se trochu zpozdila... Samé malickosti, hlouposti. Jenže já jsem proste takový, víš. Vždyt me znáš. A tak jsem se jednoho dne rozhodl zbavit se toho hloupého pocitu. Ujistit se, že se nemám ceho obávat. Že jsem pro moji krásnou Jenny stále vším tím, co je pro me i ona. Proste jsem musel mít jistotu, víš..."
Tiše vydechla.
"A tak jsem si dodal odvahu... vzal auto a - sledoval te vecer do mesta."
A znovu bylo ticho. Dlouhé, dusivé a nesnesitelné ticho. Když se pak opet ozval, jeho hlas již nebyl klidný. Trásl se neovladatelným žalem.
"Nemusel jsem ani vystoupit z auta, abych te videl ho objímat a líbat. Vlastne jsem nemusel ani vejít do toho motelu, abych ho spatril, jak te odvádí do svého pokoje. Nemusel jsem sejít do zahrady a podívat se dovnitr oknem, jak -," jeho hlas se zlomil. Chvíli mlcel a marne se pokoušel zadusit své vzlyky, "- ale já to udelal. A videl jsem všechno... úplne všechno..."
"Ne..." zašeptala tiše, zatímco studená slaná kapka sjela po její levé tvári, "...Tome, proc..."
"Ano, spravne, Jenny. Proc...," jeho rozrušený dech šumel ve sluchátku stále rychleji. V zármutku se ozval hnev. "Tolikrát jsem se toho vecera ptal sám sebe. Proc? Cím jsem byl pro tebe špatný, že jsi mi to musela udelat? Cím jsem byl pro tebe tak hrozným manželem, že jsi mi musela lhát a ponižovat me tím...? Proc! Proc jsi musela být taková?"
"Prosím... Tome, prosím prestan... já ti to vysvetlím -."
"Nedíval jsem se na vás dlouho, Jenny. Ale ta chvíle mi stacila. Šel jsem zpet do svého auta, zatímco jsi ty dál zranovala moje srdce... a znovu... a znovu. Celý svet se mi té noci zhroutil, víš. Celý svet spadl do prázdnoty a mne zbyla už jen jedna jediná vec... - víš jaká vec to byla, Jenny?"
Ale ona neodpovedela. Plác zoufalosti se dral z jejího nitra.
"Ach, Jenny, kdybys vedela... kdybys jenom vedela. Ta vec - ta strašlivá vec... kterou ted držím v ruce. Co myslíš, že ceká tam uvnitr, na konci hlavne? ... Spasení? Peklo? Nebo snad nebe? Kdo ví, Jenny, kdo ví... A tak jsem tam sedel a hledel jsem prímo do té šílené zbrane, dál a dál a auta mezitím projíždela, déšt padal a já premýšlel. Hodne jsem premýšlel... tak jako dnes."
"Ne - Tome... nedelej to, prosím," prodralo se z jejích úst mezi vzlyky. Jenže on se jenom zasmál.
"Ale, ale, Jenny... má sladká Jenny. Neudelal jsem to tehdy... a neudelám to ani ted. Premýšlel jsem totiž strašne dlouho a o strašne mnoha vecech. O mne, o tobe. O nem. A neudelal jsem to - ale ne kvuli tomu, že bych nemel odvahu... to ani v nejmenší. Neco jsem si totiž uvedomil. Neco, co mi dodalo nadeji... neco, co mi vnuklo tu šílenou myšlenku. Koneckoncu, nebyl jsem to prece já, kdo podvádel..."
Její vzlyky se ve vterine zarazily. Strašlivá predtucha sevrela její srdce strachem. A on se znovu zasmál. Zlovestne, nenávistne.
"A tak jsem si pockal, až vyjdeš ven, nasedneš a odjedeš. Pak jsem vystoupil z auta, prešel pomalu ulici a vešel do motelu. Štestí mi prálo a on za sebou nezavrel dvere. Mohl jsem to tedy provést pekne rychle a potichu."
A znovu se do nocní tmy vloudilo ticho, prerušované jen trhaným dechem. Tentokrát však nemelo dlouhé trvaní.
"Mela jsi videt ten výraz v jeho tvári, když jsem namíril tu zasranou hlaven do jeho xichtu. Mela jsi videt, jak se celej rozklepal, jako malej smrad co kradl v kuchyni. Mela jsi videt, jak se mu podlomily kolena, když jsem se mu predstavil. Ale já to nechtel hned skoncit... ne, to ne. Ani v nejmenším. Místo toho jsem si tam sednul a pak jsem si... - povídali. Dlouho do noci. Byl jsem k nemu milý, pozorný a trpelivý, jako k príteli. A víš ty co? On mi ani nebyl schopen odpovedet na tu jedinou prostinkou otázku - otázku "Proc?". Zvláštní, že ano..."
Pousmál se a pokýval hlavou. A jeho výraz se znovu zmenil.
"Ale pak me omrzel. Ale ješte jsem to nechtel skoncit, ne, ješte nebyla ta správná chvíle. To muselo mít lepší konec, ne jen jeden hloupý výstrel v spícím motelu. A tak jsem mu nejdrív rozbil hubu, až ztratil vedomí. No... a pak - pak jsem ho donesl do kufru, zamknul zámek a odjel... Dal jsem ti vedet, že budu celý den v práci. A od té doby, drahá Jenny, premýšlím..."
Stála uprostred pokoje a slzy jí bezmocne stékaly po tvárích.
"Tome...Tome, lásko, prosím... Neudelej nic... ne..-"
"Probudil jsem ho pred chvíli... sotva se hýbal. Asi ztratil hodne krve, víš. Je mi to líto. Vždycky jsem ale chtel být spravedlivý a pozorný k ostatním, a tak i jemu dám to, co si zaslouží... co ty na to, Franku? Rekneš Jenny, jak moc ji miluješ?"
Její ztuhlé prsty sevrely krecovite sluchátko telefonu. Vzápetí se kdesi na druhé strane ozval zvuk strhávané náplasti a tiché zasténaní.
"Jenny...," kdosi tiše zašeptal, "Jenny, pomoz mi."
"Franku....!"
Tupá rána zaznela tichem.
"Rekni jí to. Rekni jí to, Franku."
"Miluju te, Jenny...," jeho hlas slábl a sílil, jakoby sbíral všechny síly, které mu ješte zbývaly.
"Vidíš?" v Tomove hlase se ozvala ironie. Zvuk nabíjené pistole.
"Tome! Ne!" vykrikla rozechvele.
"Ale proc, Jenny? Proc? Ptám se ted i tebe, i když vím, že mi nedáš žádnou odpoved. Stejne jako on, i když jsem se ho ptal tak dlouho a usilovne. Místo toho se trásl pri pohledu do hlavne zbrane, do které já hledel tak dlouho bez mrknutí oka. Nikdo z vás mi nedá odpoved a mne tak nezbývá než udelat tu jedinou vec! Tu jedinou vec, která ješte zbývá..."
Cosi zašustilo a tlumené sténání vyšlo z Frankových úst.
"Rekni sbohem, Franku."
"Jenny... nenech ho..."
"Tome!"
"Rekni sbohem, príteli..."
Desivá rána prerušila nocní ticho. Vykrikla a ten výkrik byl pln vší té hruzy, která jí zbavovala rozumu. A on se smál.
"Ach, Jenny, mela bys ho videt. Co je z nej ted... Vážne, vážne je to ješte vetší troska než byl predtím...," nová vlna neovladatelného smíchu zachvátila jeho hrdlo. A ona plakala, plakala dlouho a zoufale, vedoma si své strašlivé viny. Viny, která se mísila s nenávistí a bezmocí, s šokem a zlobou. A ve sluchátku bylo znovu ticho.
"Je mi to líto, Jenny..." Jeho hlas byl opet klidný a tichý. "Je mi líto, že to muselo skoncit takhle. Reknu už jen jedno. Jsi bájecná žena a udelala jsi mne štastným."
Její hysterický plác témer prehlušil jeho slova.
"Byla jsi pro mne vším. A mne se svírá srdce pri pomyšlení, že již nic nebude jako drív... Prosím te o odpuštení, Jenny. Má lásko."
Zaznel druhý výstrel a... pak již nepromluvil...

Navždy spolu....

Šla jsem po škole domu.Vzala jsem si kolo a chtela jet za svým klukem-Michalem.
Když jsem jela,myslela jsem na neho.Na to,jak se líbáme..jak me objímá.I pres foukání vetru me zahalil krásný pocit lásky.Jela jsem na silnici,kde byl nájezd z dálnice.
Najednou se setmelo a já pocítila chlad.Takové divne zamrazení.Predzvest neceho špatného. Nenechala jsem se tím nijak zastrašit a jela jsem dál. Dál jsem premýšlela o nás. Co bude dál.
Z premýšlení me vytrhla rána a zvuk rozbíjejícího se skla. Okamžite jsem se probrala a zjistila, že pár metru prede mnou do sebe narazily dve auta. Jedno z nich mi bylo povedomé.Nee!!!!!
To nemuže být pravda!! Rozjela jsem se. Zastavila u modrého auta a vykrikla Ne!!
Na zemi ležel Michal. V aute sedela jeho matka...Rychle jsem vytáhla mobil a zavolala sanitku.
Zjistila jsem, jestli Michal dýchá. Dýchal.
Položila jsem ho do stabilizované polohy a cekala, až prijede sanitka.
Michal otevrel oci a podíval se na me. Usmál se. Já také. Rekl mi dve nejkrásnejší slova na svete,
jeho poslední slova:Miluji te.Já tebe taky rekla jsem se slzami v ocích.
Rozbrecela jsem se a objala ho. Celou dobu jsem ležela na nem a objímala ho. Zdálo se mi to jako vecnost, než dorazila sanitka.Vyslechli me, co se stalo, ale já nemela sílu mluvit. Jen jsem brecela. Porád jsem opakovala jen slova on a umrel.

Za pár dní jsem jela na kole za tetou a uvidela jsem to místo.
Ten krížek s kvetinami, které tam každý druhý den nosím. Brecela jsem. Tady se to stalo.
Tady to auto do jejich auta vrazilo a jeho to vymrštilo z auta a tady on zemrel. Už nikdy mu nebudu moct ríct do ocí Miluji te. Nikdy už nepujdeme spolu ven. Už nikdy..
Miluji te slyšela jsem vykriknout svuj hlas, slezla jsem z kola a šla do silnice.Zase budu s ním...