Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kluk - Dnes jsem tě postrádal ve škole, kde jsi byla?

Děvče- Jo… musela jsem jít k doktorovi

Kluk - [Oh] Vážně? Ty?

 

Děvče - Nic zvláštního.. každoroční prohlídka

Kluk - [Oh]

Děvče - Tak… co jsme dnes dělali v matice?

Kluk - Nic ti neuteklo.. jen spoustu zápisků

Děvče - OK dobře

Kluk - Jo….

Děvče- Hej .. mám otázku..

Kluk - ok , Ptej se

Děvče- Jak moc mě miluješ?

Kluk - Víš že tě miluju víc než cokoliv!

Děvče - jo…

Kluk - Proč ses ptala?

Děvče- ….>mlčí<…….

Kluk - Je něco špatně?

Děvče- Ne, všechno je v pořádku

Kluk - Dobře

Děvče - Jak moc ti na mě zaleží?

Kluk- Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl.. Děvče- Chceš?

Kluk - Samozřejmě že ano! >povzdech< je něco špatně?

Děvče - Ne všechno je v pohodě

Kluk - Určitě?

Děvče- Ano

Kluk - Dobře.. já doufám..

Děvče - Chtěl bys pro mě zemřít?

Kluk - Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil miláčku.

Děvče - Opravdu?

Kluk - Kdykoliv. Ale teď vážně , není něco špatně?

Děvče - Ne.. Já sem v pohodě, ty si v pohodě , my jsme v pohodě, všechno je v pohodě.

Kluk - ….. ok

Děvče - Dobře.. musím jít uvidíme se zítra ve škole

Kluk - Dobře .. Ahoj.. MILUJU TĚ

Děvče - …. Taky tě miluju , pa

DALŠÍ DEN VE ŠKOLE

Kluk - Čau, neviděl si dneska mojí holku?

Kamarád - ne

Kluk - >povzdech<

Kamarád - Ani včera tu nebyla

Kluk - Já vím… Celou noc měla obsazeném telefon..

Kamarád - Hele vole tak víš jaký holky někdy jsou..

Kluk - jo.. ale ona ne

Kamarád - Nevím co ti mám ještě říct …

Kluk - Tak dobře.. Musím jít na Angličtinu , uvidíme se po škole

Kamarád - ok , já jdu na chemii (je tam psáno silence = věda… nepodstatný)

TU NOC

crrr-

-crrr-

-crrr-

Děvče - Prosím?

Kluk - Ahoj

Děvče - [Oh] čau

Kluk - Ty jsi dnes nebyla ve škole?

Děvče - [Oh] Musela jsem jít na nějaký vyšetření

Kluk - Jsi nemocná?

Děvče - Hmm …. Musím jít, na druhé lince mi volá máma

Kluk - Počkám

Děvče - Může to trvat dlouho.. zavolám Ti později

Kluk - Dobře… Miluju Tě miláčku

>>Hodně dlouhá pauza<<

Děvče - (se slzou v oku) podívej, budeme se muset rozejít

Kluk - Cože???

Děvče - Je to to nejlepší co pro nás teď můžu udělat

Kluk - jo?

Děvče - Miluju tě

>>klik<< ((položení sluchátka))

DĚVČE NEBYLO VE ŠKOLE 3 TÝDNY A NEZVEDÁ TELEFONY

Kluk - Čau vole…

Kamarád - čau

Kluk - Co se stalo?

Kamarád - Nic.. hele mluvil si se svojí ex?

Kluk - ne

Kamarád - Takže si neslyšel?

Kluk - Neslyšel co?

Kamarád - Hmm , nevím jestli bych měl být ten co ti to řekne

Kluk - Vole! Co to kurva… MLUV!!!

Kamarád - [Oh] … zavolej sem 433-555-3468

Kluk - ok

PO ŠKOLE KLUK VOLÁ NA TO ČÍSLO

Hlas - Dobrý den, okresní nemocnice , sesterské oddělení

Kluk - [Oh] musel sem si splést číslo … Sháním svojí Kamarádku

Hlas - Jaké se jmenuje pane?

((Kluk dává informace))

Hlas - Máte správné číslo, to Děvče je jednou z našich pacientek

Kluk - Opravdu?? Co se stalo? Jak jí je?

Hlas - číslo jejího pokoje je 646 budova A , oddělení 3

Kluk - CO SE STALO?

Hlas - Prosím přijďte a můžete ji vidět

Kluk - POČKEJTE! NE!

-tůůůůůůt-

-tůůůůůůt-

KLUK JDE DO NEMOCNIC..DĚVČE LEŽÍ NA NEMOCNIČNÍ POSTELI

Kluk - Panebože! Jsi v pořádku?

Děvče - ……….

Kluk - Miláčku! Mluv se mnou!

Děvče - Já…

Kluk - Ty co? Ty CO?

Děvče - Mám rakovinu… a žiju na přístrojích

Kluk -…….. (strašně moc se rozpláče ) …….

Děvče - Dnes mi ty přístroje odpojí ….

Kluk - CO??

Děvče - Chtěla jsem ti to říct.. ale nemohla jsem

Kluk - Neřekla si mi to?!

Děvče -Nechtěla jsem ti ublížit

Kluk - Ty mi nikdy nemůžeš ublížit!

Děvče - Chtěla jsem jen vidět že cítíš to stejné co já .

Kluk - ??

Děvče - Miluju Tě víc než cokoliv! Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl.. Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil .

Kluk - ……

Děvče - Nebuď smutný , miluju Tě a pořád tady budu s tebou

Kluk - Tak proč si se se mnou rozešla?

Sestřička - Mladý muži.. návštěvní hodiny jsou u konce

KLUK OPOUŠTÍ POKOJ..DĚVČE JE ODPOJENO OD PŘÍSTROJŮ A UMÍRÁ:Ale co chlapec neví je proč mu Děvče kladlo ty otázky, chtěla aby to řekl na poslední chvíly, a rozešla se s ním jen proto že věděla že jí zbývajé pouze 3 týdny.A myslela si že ho tím ušetří trápení když se rozejdou než umře.

DALŠÍ DEN:Chlapec byl nalezen mrtvý se zbraní v ruce. VZKAZ ZNĚL : Řekl jsem jí že bych se pro ni zastřelil …. Stejně jako ona řekla že by pro mě zemřela…¨

Obrazek

LÁSKA A SMRT

Je sychravé podzimní odpoledne, ulicemi plynou davy nevšímavých, ustaraných a tak neskutečně monotónních lidských postav. Všechny jsou zabrány do svých vlastních starostí všedního, ničím nezajímavého dne. Nikdo si nevšimne dívky kráčející středem té živé masy. Dívky s nepřítomnýma, uplakanýma očima. Nikdo se na chvíli nevytrhne z každodenního stereotypu. Nikdo se nezeptá, zda nepotřebuje pomoci, zda je vše v pořádku. Dívka bezmyšlenkovitě kráčí ulicemi. Už není schopna přemýšlet, ne, teď už ne. Její mysl zůstala na té křižovatce. Stále před očima vidí jeho krásné modré oči a nádherně tvarované rty, jak se s ní ač nerady, pro dnešek loučí a zároveň slibují další krásné zážitky. Ani jeden však ještě netuší, že je to naposled. Naposled v tomto životě. Naposled v tomto světě. Naposled co se mohou vzájemně podívat do očí a říct si ta dvě magická slůvka. "Miluji tě" řekne mladík a jeho tvář se rozzáří v láskyplném úsměvu. "Však já tebe taky" odpoví skoro rutinně dívka. Kdyby jen tehdy tušila. Auto se pomalu rozjíždí. Dívka odchází směrem k nedalekému domu. Už zavírá domovní dveře. Najednou uslyší strašnou ránu, zvuk rozbitého skla a nepřetržitý zvuk klaksonu. " Tome néééééé!!! Doběhne na křižovatku, kde už se tvoří hlouček všudypřítomných čumilů. "Zavolejte někdo záchranku, prosím rychle! Tome no tak prober se, prosím! Už je pozdě, mladík už nevnímá všechno to dění kolem něho. Nevnímá marné snažení záchranářů o jeho život. Nevnímá slzy své milované. Dívka stojí na rohu křižovatky a dívá se za černou dodávkou. Zhroutil se jí život. Chtěla mu toho tolik říct, jak moc s ním byla šťastná, jak milovala jeho velké modré oči, krásné rty, jeho bezchybnou povahu. Proč jen se to muselo stát, proč nám?! Miluji tě, Tome! Dívka prošla snad už celé město, už nemůže přemýšlet, nejde to! Najednou se ale znovu ocitla na té křižovatce. Tady. Tady se to stalo. Tady se jí zhroutil celý svět! Ale za okamžik budou zase spolu, pomylela si... "MILUJI TĚ" vykřikla dívka a vstoupila do silnice...

A další

Obrazek

Smutné písničky,venku sníh,sobota,sedíte u počítače....většina z vás tento pocit asi zná.Pocit kdy vám příde všechno těžké,nemožné a kdy se cítíte sami.Tento pocit prožívala i jedna holka.Byla strašně zamilovaná do jednoho kluka.Pořád si psali,telefonovali a vypadalo to,že se z toho co nevidět něco vyklube.Ze začátku to vypadalo jenom jako přátelství,ale později t začalo být vážnější.Potom ale začal couvat.Najednou to nebylo už to,co dřív.Choval se jinak.Přestali si psát a telefonovat a ta holka,která se jmenovala Naty se najednou cítila strašně sama.Neměla s kym hrát na icq hry,neměla moc komu psát,neměla pocit bezpečí.Nebyl den,kdy by nebrečela,nebyl den,kdy by na něj nemyslela,nebyla noc,kdy by se jí o něm nezdálo.Pořád myslela jenom na něj a ostatní kluci jí nezajímali.Prostě jim nevěřila a ani se jí žádnej nelíbil natolik aby s nim chtěla bejt.Když už to trvalo několik měsíců řekla si dost a byla rozhodnutá mu to říct a taky to udělala.Bohužel stalo se to,co čekala-nevyjádřil se.Uplynul další měsíc a on nejevil žádný zájem.Chtěla na něj zapomenout a začít normálně žít.Bylo to strašně těžký.Chyběl jí...chybělo jí to volání....ty jeho slova....ty jeho pohledy.Jediné co jí po něm zbylo,byl jeden obrázek,který jí jednou poslal.Uplynulo pár týdnů a Naty si řekla,že na něj prostě nemůže zapomenout a ani nechce.Někde uvnitř cítila že to prostě nepůjde a že všechno dopadne dobře.Trápila se už tak dlouho,že zapoměla co to vlastně je štěstí.Neuměla se radovat a žila ve svým světě kterýmu nikdo nerozuměl.Byla z toho všeho už strašně vyčerpaná a slabá.Začalo se jí často stávat že z ničeho nic omdlela.Jednou omdlela ve škole a odvezli jí do nemocnice.Celý týden jenom spala a spala.Chodili za ní všichni známý a přáli si aby se co nejdříve uzdravila.Dokonce přišel i ten kluk.Chytil jí za ruku a i když nevěděl jestli ho slyší,řekl jí:"Promiň za všechno....byl jsem blbej a neuvědomoval jsem si co dělám...ale já tě mám moc rád a vždycky jsem měl."Začali mu téct slzy a dal jí ještě před odchodem polibek.Chodil za ní každý den.Jednoho dne se Naty konečně probudila.
O pár dní později: Naty už byla v pořádku a s tim klukem začala chodit.Byl to nejšťastnější člověk na světě.Slíbili si,že se nikdy neopustěj už.Jednou ten kluk ale nepřišel do školy.Naty se bála že se mu něco stalo,protože když nepřišel do školy,tak jí to vžycky řekl.Začala hodina a do třídy přišla učitelka.Vypadala strašně nešťastně a celý třídě oznámila,že ten kluk měl ráno nehodu na kole.Srazil ho vlak a on nepřežil.Naty tomu nemohla uvěřit.Byla v šoku a okamžitě se se strašnym pláčem rozběhla pryč.Pryč ze školy.V hlavě se jí vybavovalo uplně všechno co spolu prožili,každý jeho slovo.Běžela rovnou za jeho rodiči,protože jí v tu chvíli přišli nejbližší.Zazvonila a ve dveřích stáli nešťastní rodiče.Naty se rozbrečela ještě víc a vrhla se jim do náruče.Poprosila je jestli by u nich nemohla přespat,že domů nechce,že chce být u nich.Nechtěla aby volali její mámě.Nechali jí spát v pokoji toho kluka.Ráno jí ale řekli že musí domů.Její máma měla o ní velikej strach a nevěděla kde jí hledat.Rodiče toho kluka Naty přemluvili a odvezli jí domů.Její mámě všechno řekli.
O měsíc později: Naty skoro nechodila do školy.Celý den probrečela.Věřila na posmrtný život a věděla,že její bývalí kluk by si nepřál,aby se zabila,ale ona nemohla být na světě bez něj.Napsala mámě a všem ostatním přátelům dopis ve kterym naprosto všechno vysvětlila a řekla vše co chtěla říct.Vzpoměla si na jejich slib "Nikdy se neopustíme" a poslední vteřiny jejího života skončily...

Obrazek

Podívala se naposledy z okna...prosila ať se příjde...! On jediný ji mohl pomoci...od otce,od života,od smrti....stále pevně věřila že příjde! Čekala....čekala týden, dva, měsíc! Bolestivě snášela tvrdé a hrubé rány jejího nevlastního otce s myšlenkou na něj, že za ní ten den přijde, že ji stále miluje, že ji vrátí svoje srdce...! Seděla na posteli a hrdě zadržovala slzy....věděla...že NEPŘIJDE. Podívala se naposledy z okna, kde nedávno pršelo a odešla...šla a šla. Nevěděla kam, bylo ji to jedno...k tomu aby snášela dál rány otce ji už nestačila pouhá myšlenka na něj, neměla pro co žít!!! Najednou se zastavila před velkým stromem...stromem který se najednou objevil na prázdné louce....stromem na kterém bylo neznámé lanko....A byla rozhodnutá! Postavila se na kámen pod lanem a dala si kličku okolo krku. Naposledy prosila ať přijde za ní...aby ji zachránil, vrátil ji jeho srdce, důvod proč žít...Koukla se nahoru, na zatažené nebe a uviděla JI (smrt). Už tam na ni čekala, čekala až ukončí svůj život! Natáhla k ní ruku... Stačí tak málo, jen kousíček k smrti! A v tom ho z dálky spatřila. Byl na druhém konci louky a vyděšeně na ni koukal. Blikla v ní jiskřička naděje....byla tak blízko k smrti.....začala JI naléhavě prosit aby mu mohla aspoň pohlédnout do tváře! ONA na ni jen pohlédla a zmizela. Stála tam dál a mlčky koukala, jak tam její láska stojí. Proč nejde blíž?? ptá se sama sebe. Natáhla k němu ruku....,,Je pozdě, moc pozdě...." špitla. Věděla, že ONA se vrátí....že pro ni přijde! A měla pravdu, vedle ní ONA stála, a čekala....,,JE ČAS " řekla a natáhla k ní ruku. ,,Ne, ještě ne, on mě zachrání, on mi svoje srdce vrátí!" prosila JI . A opravdu, šel pomalu k ní. Byla šťastná...přišel! ONA ale nechala ruku nataženou a udělala letmý pohyb prstu k sobě...Kluk roztáhl náruč, a ona plně rozhodnuta chtěla jít k němu. Kámen, na kterým stála byl ještě kluzký od deště a ona...sklouzla se jí noha, dotkla se JI a........ visela. Před očima se jí mlžilo, jen malou škvírečkou v zamlžených očích koukala na svojí lásku, která k ní běžela a něco volala. Nic neslyšela, nic necítila, všechnu sílu dávala do svých očí, aby zůstaly otevřené...aby ho mohla vidět!! Toho, kvůli kterému tady je, kvůli kterému je teď s ...lano ji řeže to krku, vlasy ji vlají do obličeje, malá škvírka kde ho vidí mizí v dáli. ,,MILUJU TĚ " uslyší od něj ty nejhezčí slova na světě...a pak je ticho, hluboké ticho...nic necítí, nic neslyší, nic nevidí......nemá oči......nemá život....Neví, že její láska stojí u její mrtvoly a brečí...brečí a v rukách svírá svoje srdce které ji chtěl dát, brečí a prosí o odpuštění, brečí a křičí....křičí svou bolest! Křičí, že nepřišel dřív...že ji nezachránil! Křičí, že to bez ní nezvládne, že ji miluje, že se bál přijít dřív...bál se že ji zlomil srdce!!!Nevěděl že to srdce se snažila držet i přes rány otce pohromadě....kvůli němu!! Křičí, brečí, prosí, miluje ji....Ale to už ona neví..........NIKDY TO UŽ NEBUDE VĚDĚT!!

Obrazek

HM NEVIM MNO

Děvče se zeptalo chlapce, jestli si myslí, že je pěkná a on odpověděl ne!!

Zeptalo se ho, jestli by s ni chtěl být navždy a on odpověděl ne!!

Potom se ho zeptala, jestli by plakal, kdyby odešla a on odpověděl ne!!

Řekla dost. Odešla pryč, slzy padaly dolů po její tváři a chlapec ji chytil za ruku a řekl...

"Nejsi pěkná, jsi nádherná,

nechci být s tebou navždy, já potřebuju být s tebou navždy

a neplakal bych, kdyby jsi odešla, zemřel bych."

HROB

Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".

Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.

Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.

Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.

,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."

Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.

Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.

Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.

Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.

Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".

Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.

Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.

Obrazek

Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...

Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.

A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."

S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!

Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.

Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.

Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...

Obrazek

( To jako neni z můj příběh :-D to sem někde obšlehla :-D )

njn co dodat :-(

Slunce zapadá a barví oblohu. Město stále ještě žije svým přirozeným tepem, který se pomalu ale jistě zastavuje. Jsem na střeše jedné slavné budovy ve městě. Stojím na okraji a váhám. Váhám nad tím, jestli mám ukončit své trápení nebo žít dál s tou bolestí. Bolestí, kterou způsobil on. Přehrávám si pořád dokola tu dnešní scénu ... Byla jsem u seb doma. Seděla jsem na pohovce a v ruce jsem držela jeho fotku. Pohladila jsem ho po tváři, letmo políbila a opatrně ji vrátila do stolku. Najednou někdo zazvonil. Otevřela jsem dveře. Byl to on. Rozbušilo se mi srdce. Pozvala jsem ho dál. Začal mluvit o tom, že se dozvěděl od ostatních, že jsem do něj šíleně zamilovaná. Řekl, že mě nemiluje, ale prý můžeme být přátelé. Vyhodila jsem ho z bytu. Byla jsem zoufalá. Nasedla jsem do auta a projížděla městem. Celou dobu jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Zajela jsem ke slavné prosklené budově. Byla hodně vysoká a já na samém dně. Zablýsklo se mi před očima a vyjela jsem až nahoru. A co dál??? ... Říkám si: "Jsem tu, Bože. Vezmi si mě k sobě." Sbírám odvahu ke skoku. Slyším za sebou šramot. Ohlédnu se. Je to on. Říká, ať to nedělám. Obloha se zatahuje. Najednou se mi zvrtne noha a já padám dolů. Nic nevidím, neslyším ani necítím. Otevírám oči. Sklání se nade mnou a prosí, abych neumírala. Slyším houkat sanitku. Prší. Kapky deště padají na mé tělo, vlasy i tvář. Naposledy se na něj usměju. Ptá se, proč jsem to udělala. Ráda bych odpověděla: "Bez tebe už mě nebaví žít," ale už nemám sílu. Je konec.

Výčitky

Seděla v malé tmavé místnosti a dívala se do plamenů v kamenném krbu a přemýšlela o tom, co bude dál. Život se jí během jednoho dne zhroutil, jako domeček z karet. Přišla o to jediné, co v životě měla. O něj. O toho, který ji miloval. O toho, který jí vždy věřil. O toho, který byl pro ní životní láskou. Poté, co pochopila, že to není jen noční můra, začaly se jí rojit v hlavě různé myšlenky, ale ta nejvýraznější byla: JE TO TVÁ VINA. Jen 4 slova. Jen 11 písmen, ale přesně vystihovala její pohled na věc. Kdyby mu v půl dvanácté nevolala, že se zase cítí osamělá, a kdyby mu neřekla tu osudovou větu - Prosím přijeď za mnou, jinak nevím, jak to bez tebe přežiju. - mohl tu teď sedět s ní a mohli si plánovat svou budoucnost. Jenže on ji tak miloval, že se rozhodl za ní opravdu jet, i když venku byla prudká bouře a skrz proudy vody nebylo vidět ani ne na metr, po nebi tančily spletité blesky a foukal silný vítr. Právě ten se mu stal osudný. V jedné ze zatáček ležel vyvrácený velký strom, ale on si ho nestihl všimnout. Byla to vteřina. Jen malý zlomek času. Ale ta chvíle byla pro něj osudná. A aniž by to v ten moment věděla, tak i pro ní samotnou. Již několik dní i nocí proseděla u tohoto krbu a brečela. Vzpomínky na něj byly nekonečné. Jedna šťastná chvíle za druhou, ale na konci jejího příběhu nebylo nic veselého. Jen temnota, opravdová samota, stesk, ani kapka naděje na krásný zbytek života a snad jediné co bylo pro ní trochu povzbudivé bylo to, že má jednu možnost, jak být už navždy šťastná. Jednu možnost, která ji odpoutá od všeho trápení. Možnost, která ji odpoutá od tohoto světa. Možnost, která ji odpoutá od všeho, ale spojí ji s ním

Petr

Jednou v zimě mě parta vytáhla na naši oblíbenou chatu. Pokaždé se nás tam sejde tak patnáct, ale dnes tam byl ještě jeden človíček, kterého jsem jetšě nikdy neviděla. Když mi ho kamarád představoval, byla jsem malinko mimo. Byl to ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla! Byl vysoký, nádherně snědý a byl roztomile miloučký. Měl smaragdově zelené oči, hnědé vlasy a jeho krásnou tvář zdokonaloval úsměv, který mizel jen vyjímečně.

Po společně stráveném týdnu jsme se natolik zblížili, že se z nás stala nerozlučná dvojka a každý nám naši lásku záviděl. Šílelo po něm sice hodně holek, ale on měl mě a já zase jeho.

Pokaždé, když jsme se měli setkat, měl pro mě nějakou drobnost, ať už moje oblíbená lízátka nebo gumové medvídky. Prožili jsme spolu dva roky, které byly nejkrásnější v mém životě. Jezdili jsme se s partou koupat, sjížděli řeky, stanovali jsme, kde se dalo, trávili celé dny povídáním nebo v sedle koní a společně odhalovali kouzla lásky.

Jednoho dne jsem na něj čekala na našem oblíbeném místě. Přijel jako vždy a záhadně se uculoval. Po chvilce přede mě poklekl a vyznal mi lásku: ,,Lásko moje, jsi ta nejúžasnější holka, co znám a to nejlepší, co mě mohlo kdy potkat. Nechci tě nikdy ztratit a chci být už jen navždy s tebou." Pak mi vtisk do ruky malou krabičku, ve které byl překrásný prstýnek. Nezmohla jsem se ani na slovo a v očích se mi třpytily slzy dojetí a nesmírné lásky. Se slovy ,,miluji tě" jsme se rozloučili a on odjel.

Byla jsem moc šťastná, ale ještě ten den mi volala jeho sestra, že moje láska havarovala na motorce. Byl to pro mě šok, protože Péťa nehodu nepřežil! Zhroutila jsem se a špatně se z toho dostávala.

Nakonec jsem se naučila žít i bez něj, ale je to hrozně těžké. Navždy mi ho bude připomínat nádherný prstýnek, který jsem dostala v době naší největší lásky....

( tohle taky neni muj příběh :) )

Obrazek

Navěky

Stojím tu tak sama, slzy mi stékají po tváři... Dnes je to přesně rok, co jsi mě opustil... Přinesla jsem Ti na hrob kytičku svázanou ze samých sedmikrásek... Byla to první květina, kterou jsi mi daroval... Vzpomínám na chvíli, kdy jsme se poznali... Tvé oči mě uvěznily do svých pout, Tvoje vůně byla tak krásná, ještě dnes ji všude cítím... Seděla jsem v parku pod starou lípou a brečela jsem, přišel jsi a zeptal ses: "Slečno, stalo se Vám něco?" Zvedla jsem hlavu a hleděla jsem do Tvých tmavých tůní, krásně ses usmál... Nemohla jsem odpovědět, můj hlas mě zklamal, jen jsem zakroutila hlavou... Pomohl jsi mi na nohy a půjčil jsi mi svůj kapesník... V tu chvíli jsem věděla, že to není naposledy, co se vidíme... Vyměnili jsme si telefonní čísla a naše schůzky se staly pravidelnými... Na druhé schůzce jsem od Tebe dostala kytičku sedmikrásek a první polibek... Každý den jsi na mě čekal před školou, prožívala jsem něco, co jsem nikdy nezažila... Byla jsem zamilovaná... Cítila jsem, že to bude navždy... Když jsme spolu byli 4 měsíce, poprvé jsme se spolu milovali, byl jsi tak něžný... Prožili jsme spolu nádherný rok... Na naše výročí nikdy nezapomenu... Ten den bylo naše milování nejkrásnější, ten den jsi mi řekl, že si mě vezmeš... Také jsi cítil, že je to navždy... Když jsme se loučili, nikdo z nás nevěděl, že je to naposledy... Řekl jsi: "Miluju Tě... Navěky..." Políbil jsi mě, nasedl na motorku a odjel jsi... Bylo mi divné, že ses mi celý den neozval... Až večer... Telefon... Volala Tvoje sestra Bára: "Ondra měl nehodu... Je mrtvý..." V tu chvíli se mi zastavilo srdce, zatmělo se mi před očima... Srazilo Tě auto... Nedalo Ti přednost v jízdě a plnou rychlostí do Tebe najelo... Probrečela jsem celé dny... Na Tvém pohřbu jsem zkolabovala, když jsem Ti pokládala na rakev kytičku sedmikrásek... Nevím, proč Ti to všechno vyprávím, když už mi nikdy stejně neodpovíš... Dnes bychom spolu byli 2 roky... Ale i přesto - milovala jsem Tě, miluju Tě a milovat Tě budu... Navěky..

ObrazekJedna smrt a tolik citu :-(

"Ty můžeš za to, že spal a zabil se,"obvinila mě další den Alena a á spatřila její oči:nemilosrdné, vždy perfektně nalíčené.Bylo vidět, že neplakala..Ale to já ano-celou noc a ještě teď jsem vzlykala.Vypadala jsem jako žába-oči opuchlé pláčem a vlasy neumyté a slepené."Neříkám, že za to nemůžu,"kvíkla jsem."Měla by ses stydět!"vykřikla. "Podívejte se na ní!Na chudinku!Přebere mi kluka a pak ho nechá zabít!""Niky jsem ti ho nechtěla přebrat!Rozešli jste se a ty sis nenašla jinou zábavu, než z toho obviňovat jeho nejlepší kamarádku-mě!"ohradila jsem se a pak jsem bezmocně hlesla: "Milovala jsem ho, ale neměla jsem odvahu mu to říct, odvahu porušit naše přátelství.To ty by ses měla stydět, že si neuronila ani slzu.Nemilovala jsi ho.Chodila jsi s ním, jen aby ti okolí závidělo."Alena se na mě podívala úzkými štěrbinkami svých očí-provrtávala mě nenávistným pohledem, ale nemohla mi nic říct, odešla.Rozplakala jsem se…znovu a znovu…

"Opravdu chceš skákat?Nevypadáš zrovna nejlíp.Jako sebevrah,"podotkl Patrik a pomohl mi do postroje padáku."Jsem v pohodě,"usmála jsem se unaveně a nastupovala do letadla k ostatním parašutistům. "Fakt, jen se potřebuju trochu odreagovat!"Ano, odreagovat.Jako to dělával Jakub.Párkrát jsem zamrkala, abych vyhnala slzy z očí.Letadlo vzlétlo a já pocítila známé škubnutí za pupíkem.Připoutala jsem se."Máme výšku!"ozvalo se a kdosi mě postrčil k otevřeným dveřím.Pode mnou se rozprostírala krajina."Jump!"Skočila jsem, jako jsem to dělávala už mnohokrát. 24…25…30…otevřít padák a zážitek…Jenže tentokrát jsem přestala počítat a vychutnávala jsem si svůj poslední let, let, ne jehož konci zbyde jen prázdná skořápka bez duše a citů."Padák!Otevři padák!" "Co to dělá!Hanko, padák!Otevři ho!"Neposlouchala jsem je a jen..letěla…vznášela se a stále víc se přibližovala smrti…"Už jdu, Jakube,"vydechla jsem a na tvářích mě pálili slzy…

Našli jí dělníci v lese, kde měli kácet.Na hlavě měla Jakubovu helmu na in-liny a v ruce jeho rozesmátou fotku.V kapse prázdnou tubu od prášků-svou smrt si dobře pojistila…A v očích?Co jen mohli najít v očích?V očích nalezli neuvěřitelný smutek patnáctiletý holky, na kterou byla jedna smrt a tolik citů prostě moc…Alena spáchala sebevraždu dva dny po ní.Podřezala si žíly.Sama teď nevím, co cítila, snad úlevu, snad smutek

Fotografie:

Kolik vzpomínek skrývá jediná fotografie?" ptáš se….

"Budu ti tedy vyprávět…" Sedla sis mi na klín a do ručky vzala černobílý kus papíru. Zvedla jsi ho k mým očím a prstíkem s nehtem namalovaným na růžovo jsi ukázala na dívku v bílých šatečkách se stuhou ve vlasech. "Kdo to je?" Ptáš se…….

"Víš, holčičko, to jsem já, když jsem byla malá. Byl to můj první školní den." Zasnila jsem se a viděla mámu, jak mi váže do vlasů tu stuhu. Cítila jsem ty slané slzičky na tváři. Ten stejný strach z neznámého. Tu radost, s jakou jsem poprvé vešla do svojí třídy a tu úlevu, když jsem zjistila, že tam jsou i moji přátelé…….. "I tvoje maminka měla ve vlasech bílou mašli, když šla poprvé do školy." Usmála jsem se, ale v tom úsměvu bylo víc bolesti a smutku než radosti.

"A tady?" Vytrhlo mě ze zamyšlení. Tvoje dětská ruka svírala obrázek. Něco se mi zadrhlo v krku. Ti dva mladí lidé na té fotografii se tenkrát tolik milovali. "To je moje první láska, víš broučku." Slzy stékaly jedna za druhou po mojí tváři. Nikdy jsem na něho nezapomněla. Navždy má své místo v mém srdci. Vzpomínám na ty roztomilé dolíčky ve tvářích, na rozcuchané vlásky a na jeho úsměv. Na jeho doteky, které byly zprvu nesmělé a poté to byly již doteky plné vášně. Ano jeho jsem nikdy nepřestala milovat……

"Proč máš tady tak velké bříško?" ptáš se……

"V tom bříšku byla tvoje maminka, než se narodila." U srdce mě bodne ostrý nůž. A něco ve mně se vzpírá a chce křičet. Proč si bůh bere ty, kteří si to nezaslouží? Proč si vzal mou dceru a ne mě? Nemůžu se ptát, já vím. Nikdo mi neodpoví. Nadechnu se a raději se snažím soustředit a nevzpomínat.

"Proč už tu maminka není?" ptáš se……

"Maminka byla jako andílek. Víš? Ona byla moc hodná a krásná a proto jí chtěl mít bůh u sebe. Víš?" Nechápavě se na mě díváš a vidím, jak se na tvojí dětské tvářičce objeví první slzička. Tvoje malá dětská brada se klepe, ale přesto se snažíš pláč zadržet. Jak jsi statečná, holčičko moje. Pomyslím si a sevřu tě v náručí. "Víš, maminka bude pořád s tebou a nikdy tě nenechá samotnou." Vytrhla si se z mojí náruče a utíkala pryč. Nevěděla jsem kam, ale ty jsi mi to vysvětlila v zápětí. Přiběhla jsi a v ruce držela bílou stuhu. Podívala ses na mě těma modrýma očima plnýma slz a já v nich viděla tvou mámu. "Uvaž mi ji, babičko, chci být jako maminka a taky jako ty, když si byla malá, aby mě maminka poznala, víš." Hlásek se ti třásl, když si mi podávala ten proužek bílé látky a já ti ho opatrně vplétala do vlasů. Nechtěla jsem plakat. Nešlo to. "Neboj, maminka tě vždycky pozná, broučku……"

"A jak mě maminka pozná, až budu velká?" Zadívala si se na mě očima plnýma zoufalství.

"Ty můj malý andílku. Maminka tě vždycky pozná." Dívala jsem se na tebe a doufala, že na svou mámu nikdy nezapomeneš.

Láska...

Obrazek

Láska... cit, který by měla mít ve svém srdci každá živá bytost... Slovo, který vysloví každý člověk... výraz očí.. když chcete někomu naznačit, že ho milujete nebo máte ráda, nemusíte ani mluvit, poznáte to z pohledu - oči říkají, miluji tě... Hmm - láska, ale co to vlastně je, na to se už skoro nikdo neptá.. Co by to bylo, kdyby to byla láska?? ... je to zástup mnoha citů.. láska umí rozehřát i to nejstudenější srdce, krásně hřeje, díky lásce je člověk šťastný, ale láska taky bolí... člověk se kvůli ní trápí, z jeho očí se rodí nezčetně slz, srdce krvácí a duše volá o pomoc, která nepřichází... Láska - nejsilnější cit, který existuje...

Láska je anděl.... Dívka, která když žila, rozdávala radost, porozumnění, měla v sobě andělskou krásu a duši toho nejčistčího anděla... Při pohledu na ni vám zůstane v paměti napořád, nelze na ni zapomenout. Její pohled je tak pronikavý a hřeje vás u srdce. Do této dívky se kdysi zamiloval jeden chlapec... Ona byla ovšem odsouzena na smrt, dostala rakovinu a musela odejít z toho světa. On na ni nikdy nezapomněl a až do konce vlastního života jí byl věrný, každý den chodil k jejímu hrobu s kytkou kopretin a vyznával jí nekonečnou lásku, v noci se mu o ní zdály sny... Život bez ní se mu zdál ovšem pustý a prázdný - jeho Láska odešla... a bez lásky se žít nedá... proto si vzal sám život v domnění, že ji potká tam nahoře - v nebi...

A pro tyto všechny vlastnosti, které tato dívka za svého života měla, se z ní stal Anděl lásky... Láska zůstává navždy v nás, jsme díky ní šťastni, ale i smutní... a kvůli lásce si bereme i život... je zvláštní, kam až láska dokáže zahnat smrtelná srdce...

Žít dokážu jen s tebou

ObrazekProč jsem tě musela potkat a zamilovat se do tebe? Proč si prostě nešel za ostatními a zůstal si se mnou venku? Proč si mě chytil za ruku, podíval se mi do očí a políbil mě? Proč jsem začala cítit ten krásný pocit, při kterém se mi podlamují do teď kolena?

To jediné slůvko proč..

Psal si mně, že mě potřebuješ vidět a cítit vůni mého těla. A já jsem najednou začala mít pocit, že si ten pravý.. Ten, o kterém se píše ve všech knihách o lásce. Ano, já sem věděla, že si ten pravý. Trávili jsme spolu všechen čas, který jen šel.. Byly to nejkrásnější chvíle v mém životě a já děkovala bohu, že tě můžu mít. Ale vše krásné jednou musí skončit, a tak se rozplynul i můj sen.

Seděla jsem v autobuse a byla na cestě domů. Vracela jsem se domů a měla jsem být šťastná, přece ne každý se má kam vracet.. Ale já bych v tu chvíli dala nevím co za to, abych mohla vrátit čas třeba jen o pár hodin. Ještě před pár hodinami si mě líbal na rtech, na tvář, na celé tělo. V tu chvíli jsem se netrápila myšlenkami na to, že už s tebou nebudu nikdy takhle ležet a ty mně nebudeš říkat, že mě miluješ a hladit mě po tváři. Sedím tu sama a nevím, jak bude vypadat můj další život. Já to opravdu nevím. Čeká mě sice plno nových zažitků a možná i nových přátel, ale ty budeš tam v dáli a já na to budu sama. Ty se mnou nepůjdeš do kina, nebudeš na mě čekat před školou.. Prostě tu nebudeš pro mě, když tě budu potřebovat. Nejsem malá, vím, že láska se nedá udržet na dálku, ale já to chci. Chci, aby nám to vydrželo, chci být s tebou alespoň v duchu. Stačí mi si představovat, co asi děláš, jestli ještě spíš, anebo už pomáháš obléct sestře šaty do školky.

Ale já věřím, že to půjde. Musí to jít, prostě musí. Já si totiž nedokážu představit svůj život bez tebe. Já tě potřebuju. Potřebuju, abys mi psal o tom, co si dnes zažil, jaký byl test z matiky, kterou tak nemáš rád, a nebo třeba jen o tom, co si měl dneska na oběd.

Netušila jsem, že tím polibkem začne něco tak neuvěřitelného a přitom tak smutného. Ale mám vzpomínky, které mi nikdo nevezme, navždy budu cítit tvoje polibky na svých rtech, ale zárověň budu plakat, že jsem je vůbec dokázala opustit. Možná bych se měla probudit ze snu a najít si někoho, kdo nebydlí daleko ode mě. Ale já nechci, chci tebe, pro to, jaký si a jak se ke mně chováš.

Miluji tě, ale zároveň mě děsí myšlenka, až jednou příjdeš a řekneš, že ze vzpomínek se přece žít nedá.

A já vím, že už nikdy nebudu stejná, budu ochuzená o něco, co odešlo s tvým posledním pohledem.

Jejda to je ale smutný L

Tereza::Chci, abys veděl, že v tom nejsi sám. Jsem tu s tebou, sice tě nemůžu chytit za ruku, pohladit tě ve vlasech a pomoci ti, poradit když to potřebuješ, ale jsem tu. Dívej se pozorně, hledej mě ve větru, vodě, v odrazu zrcadla. Nauč se číst mezi řádky, vnímej náznaky vánku ve své blízkosti. Můžu být všude, kde mě jen budeš chtít vidět. Můžu být kytka na zahrádce, o kterou se tak pečlivě staráš, nebo plyšák v tvé posteli, vedle kterého spáváš. Stát při tobě, to budu, ale nikdy nenatahuj ruku. Víš, byl bys zklamán. Zmizela bych ti, protože už nejsem živá. Jsem ve světě bílých postav, kde je ticho a klid, který jsem nikdy předtím nezažila.Ty mě nevidíš, neslyšíš. Ale já tě vidím a nechci, aby ses trápil. Prosím, nebreč pro mě už, slyšíš?Nemůžu ti to říct osobně.Už jen v tvé mysli můžu být s tebou, vzpomínky na mě tě smí hřát. Nikdy na mě nesmíš zapomenout, to ty víš. ,,já ráda tě mám".

Chlapec ležící na posteli se náhle probudil. Vzbudila ho známá písnička, která hrála z puštěného rádia.,,Angels".V koutku jeho oka se objevila velká třpytící se slza, která pomaloučku stékala po jeho tváři, kde vytvářela cestičku až nakonec dopadla na kytici sedmi suchých růží, které držel v ruce. Jeho výraz byl nepřítomný, jen ztěžka odříkával slova. Vypadal mnohem starší než doopravdy byl. Smutkem a žalem mu přibyly vrásky na jeho čele. Písnička skončila, chlapec se podíval na velkou fotku dívky, kterou nikdy nedokázal ocenit nahlas, před ní samotnou. A jen potichu sám pro sebe si vzdychl. Svíčka, kterou měl na stolku dohořela, zapraskala a nepatrný kouř se zvedl ke stropu. Svíčka, kterou dostal od ní, zmizela rychle, stejně jako ona sama. Kouř jako její duše stoupal vzhůru. Chlapec se oblékl jen lehce-byl krásný slunný den, vzal kytici a vydal se na místní hřbitov. Očima hledal ten správný hrob, dnes poprvé se odvážil sem zajít.Po tolika měsících sebral odvahu a přišel. Očima koukal na jména na náhrobcích, většinou tam byli i fotky zesnulých. Ale žádná holka nebyla jako ona. Měl jsem tu čest poznat anděla, možná kdo ví?Byla jsi jiná, tak zvláštní a já jsem si toho nevážil. Kolikrát jsem se s tebou pohádal jen tak, protože jsem měl špatnou náladu. I když jsi za to vůbec nemohla. Když chlapec našel ten správný hrob, tak si sedl na jeho okraj a hodnou dobu mlčel. Neměl co říct, možná se sám za sebe styděl.Asi. Po dlouhé pomlce padla jen jedna zásadní otázka,, proč?"

Chlapec se otřásl zvláštní chlad mu přejel po ruce. Otevřel ústa a začal mluvit, konečně. Po tolika měsících jí to přišel vysvětlit. Věděla to. Nevím, zda jsem připraven ti vypravovat tento příběh. Nevím, jestli mám dost sil podívat se pravdě do očí. Možná bych ještě dnes měl mlčet, jenže když budu mlčet dnes, nepovím ti to nikdy. Myslím, že bylo pátého. Ten den se nic tak zvláštního nedělo, pršelo. Blesky křižovali oblohu, tmavou jako černý uhel. Na zem padaly velké kapky, které na ní vytvářely potůčky. Bylo vlhko, mokro. Dívkám kapky máčely vlasy, mazaly líčidla. Koukal jsem se po nich, ano. Hledal jsem někoho hezčího, milejšího než si ty. A zoufale jsem si uvědomoval, že jen ty mě chápeš. Lidé kráčeli po ulicích s deštníky v ruce, zahaleni do teplých kabátu. Všude byla cítit nastávající zima. Přeskakoval jsem velké kaluže, do jedné z nich jsem omylem šlápl. Voda se rozstříkla na všechny strany. Pocákala pár procházejících lidí, kteří na mě házeli pohoršující pohledy. Nevšímal jsem si jich, spěchal jsem. Ten den jsem ti chtěl něco říct. Jenže jsem tě nenašel, nebyla jsi ve škole, doma a ani v kroužku, který si nikdy nevynechala. Prošel jsem naše známá místa, kde jsme spolu byli mnohokrát, když jsme se schovávali lidem, utíkali jsme před problémy. Nikde jsi nebyla. Tenkrát jsem si pomyslel, že mi není souzeno ti to říci a smutně jsem došel až domů. Tam na mě čekali rodiče, kteří mi oznámili, že jsi mrtvá. Ten hnusný deštivý den se mi vryl do paměti a v kalendáři udělal černě velký vykřičník. Nevěděl jsem proč jsi to udělala, o to bylo horší, že jsem ti chtěl říct, že tě mám rád víc než jako kamarádku. To jsem právě dneska chtěl, ale vážně mi to nebylo souzeno. Každý se mě ptal, jestli něco nevím?Proč? Ale já jen němě kroutil hlavou, za ten poslední měsíc jsem tě kvůli tomu klukovi ztratil. Ne úplně, viděl jsem jak se trápíš, pro něj a pro mě. Ale já sám jsem byl mimo, nedokázal jsem ti pomoci a to mě teď mrzí. Jenže je pozdě, na všechno. Ztratil jsem super holku, kamarádku. Jen proto, že jsem nedokázal přenést přes srdce to, že by tě mohl mít někdo jiný. Paradoxem však bylo to, že ten kluk o tebe vůbec nestál. Nelíbila ses mu, prý vůbec, což ti taky toho osudného deštivého pátého listopadu řekl. Zamotali jsme se do jednoho velkého kruhu lásky. Já měl rád tebe, ty zase jeho a on úplně jinou holku. Myslím, že by to však vyřešilo i něco jiného, než tvá smrt. Víš, to jsem ti chtěl říct. Chybíš mi, ale s tím už nic neudělám. Naposledy se podíval na hrob, kde byla její fotka, pohladil kytici sedmi suchých růží, které pro ní měl toho pátého a odešel.

Tereza: Měl jsi mě rád, víc než jako kamarádku? Proto ta věta, ta odtažitost. Nedokázal jsi to unést, ale mlčel jsi. A já, přestože jsem tě znala dobře jsem nic nepoznala. Asi jsem nebyla ta pravá kamarádka, nebo mi to prostě nedošlo. Proto ty měsíce smutku a slz, zatímco ostatní si už zvykli.

Ani si nebudu domýšlet, že všechno mohlo být jinak. Zkrátka jsem tu, ty jsi mi svůj příběh pověděl- měla bych i já to vysvětlit. Bylo pátého, zima a pršelo. A já jsem se po dlouhé době odvážila zeptat toho kluka. Bohužel však necítil to co já. Neměla jsem se komu svěřit, ty jsi mě dávno odepsal. A tak jsem šla domů. Házela jsem zlé pohledy na všechno kolem, propalovala jsem obrazy- všechno na čem spočinul můj zrak. Nevydržela jsem však mezi čtyřmi bílými stěnami a vyšla jsem ven, kde jsem potkávala dvojice držící se za ruce. Moje psychika to nesnesla a já jsem počkala na vlak, který mi jel něco kolem šesté. Poslední minuty života jsem probrečela. A pak už jen ticho.

Chlapec se z toho pomalu dostává, pravidelně chodí na hrob s kyticí růží. Vždy si dlouhé hodiny s Terezou povídá. Našel si nové přátele, vyměnil školu. Začíná znova žít, ale schází mu kamarádka. Už nikdy si žádnou najít nechce, prostě se dostal mezi skupinu lidí, kteří nevěří v přátelství mezi dívkou a chlapcem. Zapomněl na časy, kdy se těm lidem spolu smáli. Řídí se heslem, že je moudré nevzpomínat.

Tereza: ta mu to nemá za zlé, je ráda, že začal znova žít. Přeje mu to a závidí. Je stále s ním, hlídá každý jeho krok. A většinu času sní, možná by to mezi nimi opravdu bylo fajn, ale kdo ví? Ani jeden to už nemůže zažít, prostě to skončilo. Skončilo všechno, co bylo tak hezké.Když se Tereza podívá na Zem, tak začne brečet.

Po ulici jde chlapec s dívkou. Dívkou, která je pravý opak Terezy. Drží jí za ruku a na jejich hlavy se snáší déšť. Kdepak déšť, to jsou slzy andělů láskou zklamaných. Chlapec se usměje, podívá se na oblohu, přeskočí kaluži a je šťastný, že se dneska deštivého pátého listopadu nic strašného nestalo.

Obrazek

Ach jo

Nešťastný přicházíš domů. Zrovna se s tebou rozešla holka, kterou nadevše miluješ. Před očima máš černá kola a nemůžeš dýchat. Obličej bílý jako papír schováváš do dlaní. Je ti strašně zle. Nevíš, co máš dělat, jsi naprosto bezmocný a dezorientovaný. Řekla ti sbohem a jako důvod uvedla, že už tě nemiluje. Kdyby to bylo kvůli někomu jinému, pochopil bys to snáz. Ale takhle. Jak tě největší láska tvého života, tvoje zlatíčko mohlo přestat milovat? To je proti zákonům zdravého rozumu. Teprve, když za sebou zavíráš dveře od bytu, vytrysknou ti slzy. Hořké kapičky ti stékají po křídově bledých tvářích.

Letmo pozdravíš mamku vařící v kuchyni a zavíráš se ve svém pokoji. S obličejem v dlaních sedíš schoulený v koutu a přemýšlíš o krutosti života. Sedíš a je ti opravdu mizerně, jako by tě přejel vlak. Ale nejhorší je, že nevíš, cos provedl. Tvůj sladký miláček tě zranil, podkopl ti nohy v největším rozletu. Své srdce halíš do černého rubáše zármutku a beznaděje. Už nikdy nechceš milovat, protože to bolí.

Vzpomínáš na všechno, co jste spolu prožili a do očí se ti hrne nová várka slz. Nesnesitelná bolest svírá tvou hruď a máš pocit, že to nevydržíš. Nejde to.

Zasouváš ruku do kapsy a hledáš. Hledáš svůj nůž, aby sis podřezal žíly. Avšak, zalije tě ještě větší vlna beznaděje, když zjišťuješ, že ho nemáš. Ztratil si ho.

Co teď? Vyhlédneš z okna, ale pád z druhého patra by ti pravděpodobně nepomohl, jen by tě zmrzačil. Sedíš a nevíš kudy kam. Svět ti připadá černější než v nejhlubší noci, kdy nesvítí jediná hvězdička. Znovu vyhlédneš z okna na zamračenou oblohu, po které se ženou bouřková mračna. Celý tvůj svět je černá propast smutku a bezmocnosti.

Rukávem stíráš nejnovější slzy a s pevným rozhodnutím usedáš ke stolu. Bereš bílý papír a píšeš na něj poslední rozloučení. Papír vkládáš do obálky a nadpisuješ adresu svého krutého miláčka. Vycházíš z domu a dopis vhazuješ do schránky pro odeslanou poštu.

Nové slzy se ti kutálí po tvářích, ale odhodlaně pokračuješ dále po ulici, kam tě nohy nesou. Ocitáš se u řeky a spásný nápad zaplaví tvou mysl. Dojdeš doprostřed mostu, který se vine přes hnědou řeku, a zastavíš se. Z náprsní kapsy vytahuješ její fotku. Je tak krásná, taková líbezná víla. Lehce ji políbíš a zašeptáš poslední "Sbohem".

Znovu fotografii ukrýváš v kapse na levé straně, u srdce. Přelézáš zábradlí, nakláníš se a chvíli sleduješ bouřková mračna a blesky křižující se ti nad hlavou. Jemný drobný déšť ti smáčí uslzenou tvář a mísí se se slanými slzami.

Pohlédneš dolů, pod sebe do hlubin dravé vody, nad kterou se líně povaluje hustá mlha. V duchu si představíš obličej své milé a pouštíš se. Lehce to šplouchne a je konec Milá otevírá dopis jí určený se slzami v očích. Už ví, co jsi udělal. Že jsi obětoval život pro lásku. Pro ni. Před očima se jí objeví tvé poslední řádky:

Mou tvář smutek halí,

že jsi odešla, a sama.

Navždycky bez zábrany

budeš mnou milována.

ach jo

SMRT??

Běžím v tmavém tunelu. Ticho. Tma. Nechápavě se rozhlížím, hledám východ. Chci pryč, bojím se. Najednou se přede mnou objeví bledý muž s lampou v ruce a zeptá se mne na jméno. Třesoucím se hlasem odpovím:,, Veronika Hálková". Zamyšleně se na mě podívá a otevře blok, ve kterém jsou řady písmenek, první stránka je už žlutá stářím. ,, Chceš zemřít?" Oklepu se chladem. Jak zemřít, co je to za hloupou otázku? Smrt si přece nevybírá, neptá se.,, Samozřejmě, že nechci. Ne!" Lampa zhasne, muž zmizí. Jen jeho hlas se ozve odněkud ze stropu. ,, Tak si to dobře rozmysli, času budeš mít spousty!"

"Smrt- malý mužíček s lucernou, na které je jméno. Když člověk zemře, oheň v lucerně uhasne a jméno se smaže. Mužíček dostane časem na starost někoho jiného. Víc nic."

Otevřu oči. Oslní mě proud světla, slunce. Opět zvuky, hlasy lidí. Jsem v nemocnici. V tu ránu je u mě sestřička, úsměv od ucha k uchu. ,,Tak jsi přece jen vyhrála. Prala ses o život, jsi bojovnice. Vyzrála jsi na smrt." Proboha, co to říká? Nerozumím jí. Pohladí mě po tváři a rychlými kroky odejde vedle do místnosti. Za chvíli se na mě přijde podívat sám primář-,, děvče, ty jsi nám dala. Vítej zpět!". Tolik zájmu o mně. Cítím se lehká, nebolí mě hlava, jak to bývalo zvykem. Za to ty hrozné vzpomínky. Co to bylo za muže s lampou, se asi už nikdy nedozvím. Nepřemýšlím nad tím. Chci vstát, běžet mezi kamarády. Jsem plná optimismu. Nejradši bych se smála.

Úsměv na tváři mi však ztuhne při pohledu do zrcadla- jsem bledá, hubená( kost a kůže) a na rukou mám jizvy od injekcí. To nejsem já. Nechci taková být, nemůžu takhle vůbec mezi lidi. Ztropím hysterickou scénu, nakonec ke mně pošlou psychologa. Dá mi spousty knížek a když nereaguji, zvedne se z postele a u dveří jen tak prohodí:,, Byla jsi deset hodin na sále, týden v kómatu. Měla bys být ráda, že jsi přežila. Navíc jen s jizvami a bledou tváří, tak se přestaň chovat jako malý dítě. Všichni se tu o tebe starali, denně u tebe někdo byl. Měli jsme strach, víš". Podívám se na kalendář, opravdu je to týden, co jsem seděla ve škole v lavici a najednou jsem usnula. Víc si nepamatuji, jen útržky. Malé části z celého příběhu.

"Smrt- jako když vám odpojí proud a vy nemáte na zaplacení dluhu. Už nikdy se u vás nerozsvítí světlo. Jen tma."

V nemocnici si mě nechali, na pozorování, ještě týden. Četla jsem a četla. A šíleně mě to poznamenalo. Měla jsem nějaký nádor a už nikdy jsem se nemusela probrat. Naštěstí jsem byla v dobrých rukách. Když se za mnou přišli podívat rodiče, brečela jsem. Už nikdy jsem je nemusela vidět a to je strašná představa. Od té chvíle jsem doufala, že to nejhorší ve svém životě už mám za sebou.

"Smrt- skončí film, odezní hudba a dojedou titulky. Nakonec jen šumění a zrnění. Ničeho jiného už se nedočkáme. Nic jiného nás nečeká. Konec, tečka."

Čekala mě třída. Všichni věděli, co se mi přihodilo. Těšili se na mě. Já na ně vlastně také. V černé sukni, bílém tričku a s rozpuštěnými vlasy, jsem se před ně postavila. Všichni na mě koukali, bylo ticho. Hleděli na mě jako na exota. Objala jsem svého spolužáka, potřebovala jsem se o někoho opřít. Po tváři mi stékala slza. V hlavě se mi za tu dobu všechno rozleželo. Když mi spolužačka řekla:,, Sluší ti to!", podívala jsem se na ní jako na nesvéprávnou. ,, děkuju, ale já to nějak neřeším." Změnila jsem své dětinské názory, měla jsem přece času spousty.

"Smrt- smutný, zklamaný anděl. Který se možná mstí. S černými křídly, bílýma očima. Lítí kolem a čeká, číhá. Potom vás stáhne a letíte s ním. To je celé."

Následovalo pozdravení s učiteli. Nakonec mě učitelka požádala, zda bych o tom všem mohla mluvit před třídou, aby si života víc vážili. Nebyl to rozkaz, ale ty její oči. Zřejmě nevěděla, co po mě chce. Dobře, rozhodla jsem se hned. A ještě ten den jsem si sedla před svoji třídu. Na židli pěkně postavenou před tabulí, přesně tam na tom místě, které jsem vždycky z celého srdce nesnášela.

"Smrt- když zavřu oči a už nikdy se neprobudím."

,Obrazek,Byla středa. Po obědě nás čekaly ještě dvě hodiny vyučování. Bylo mi nějak divně, hlavu jsem si opřela do dlaní a tma. Víc si nepamatuji. Teď si tak uvědomuji, že jsem se ocitla nejdříve u mamky, taťky, bráchy a pak u Tomáše a Katky. Pravděpodobně každý z nich ucítil nějaký závan. (Tomáš se na mě přišel podávat a zjistil, že mi něco je. Zavolal sanitku.V tu chvíli mi i mamka volala- měla jsem zmeškaný hovor, přesně na ten čas). Potom jsem běžela tunelem a hned na to jsem upadla do komatu. Nebudete mi to věřit, ale v tom týdnu mi podvědomě v hlavě přejeli všechny moje chyby, které jsem udělala. Všechny hádky jsem viděla úplně přesně. Najednou jsem chtěla strašně žít, všechno to napravit, omluvit se. Podívat se znova na všechny známé lidi a alespoň se s nimi rozloučit. Strašně moc jsem si to přála. A v tu ránu jsem se probudila na nemocniční posteli. Jsem možná jedna z tisíce, která měla tu možnost, tu šanci a jsem za to náležitě ráda. Vážně. Asi chápete. Teď tu sedím a mám vám vypravovat. Já, která jsem to nikdy neuměla.

Rozhodla jsem se, že budu odteď mluvit jen pravdu a každý den budu brát, jako ten poslední. Rozhodně taky častěji budu říkat, že mám ráda. Taky jsem chtěla říci, že na krásu kašlu. Co je krása? Každému se líbí někdo jiný. Teď jsem vyhublá, ale budu dělat všechno proto, abych přibrala. Nechci být taková, i když bych dřív dala nevím co za to, abych zhubla.. Takže nevím, proč mě dost překvapilo, když mi Katka řekla, že mi to sluší. Je to k smíchu. Na prvním místě taky nemám učení, proč? Nervovala jsem se nad každou sebemenší prověrkou a co jsem z toho života měla? Jen stres.

A je to.

S rumněncem ve tváři a výrazem ostýchavým se na svoji třídu podívala. Jemně se usmála a tu židli odnesla. Sedla si do svojí lavice a byla šťastná.

Jedničku za vypravování, odmítla. Nechtěla těžit díky té příhodě. Byl to její osud."

"Smrt- černá paní s kosou v ruce. Neustále jí brousí a když se napřáhne, nikdo a nic jí nezastaví."

Chybíš mi

ObrazekZačalo to před půl rokem, když jsem se s tebou seznámila. Zamilovala jsme se do tebe (říkala jsem tomu platonicky), protože jsem tě viděla jenom jednou a přišlo mi to nemožné... Od té doby jsem tě půl roku neviděla, protože si byl na operaci kolene.
Byl to neškodný zákrok z fotbalu.... Byla jsem celkem ráda, že s tebou nebudu tak dlouho v kontaktu, i když to ode mě nebylo pěkné. Chtěla jsem zapomenout za tu dobu a věděla jsem, že i ty zapomeneš a nevzpomeneš si na mě, byla jsem s tím smířená! I když to bolelo...
Po půl roce jsem už na tebe tak nemyslela a byla jsem na to celkem pyšná. Jiné řešení pro mě nebylo, když jsem tě nemohla mít. Důvod byl smutný, ale ne z tvé strany, ty jsi za nic nemohl... Byla jsem smířená, že už se po té době neozveš a ani mi to nějak nevadilo.
Někdy lituji toho, že se stal pravý opak! Po půl roce ses mi ozval a řekl, že jsi se dostával z té operace, měl jsi v létě horečky a musel být doma. Byla jsem ráda, byla jsem překvapená, že sis vzpomněl a nezapomněl jsi na mě... Chtěl jsi mě vidět a jít ven a já si řekla, proč ne, dlouho jsme se neviděli, tak proč se nesejít jako kamarádi po tak dlouhé době... Taky jsi to tak bral. Nastal den, kdy jsem jela na náš sraz. Seděla jsem v tramvaji a nebyla jsem vůbec nervózní, byla jsem úplně v klidu, až mě to děsilo!
Když jsem sešla ze schůdků tramvaje, div jsem neupadla, když jsem tě viděla, nemohla jsem uvěřit svým očím.. Byl jsi stále tak krásný, okouzlující a plný lásky.
Tvé havranově černé vlasy, hnědé oči a ty jiskřičky štěstí a lásky v nich.... Nezapomenu na ty dolíčky, když se směješ! Seděli jsme v baru a stále si o něčem povídali, koukali se vzájemně do očí a ani jednou, ani jeden neuhnul pohledem...
Pak přišla ta chvíle. Čas utíkal a my jsme byli v parku, nějak jsem si to nebrala, seděli jsme vedle sebe jako kamarádi... Najednou se tvé rty blížily k mým, začal jsi mě jemně, něžně líbat, a pak jsi do toho dal takovou vášeň! Byl to nejkrásnější polibek v mém životě! Zahřálo mne to u srdce... Proč? Proč ses zase ozval? Jsem moooc šťastná, ale z druhé strany moc smutná. V tu chvíli jsi mi půjčil svůj prstýnek a já ti řekla, že ti ho příště vrátím, ale asi už žádné příště nebude... Nosím ho všude s sebou na krku, protože ho nechci ztratit.
Moc mi tě připomíná, proč mi chybíš?? Když jsem nervózní, chytnu se ho a veškerá nervozita je pryč.. Jako by v něm byla nějaká síla, energie, naděje....
Neslibuji si to jenom? Zkoušela jsem ho sundat na jeden den, ale nešlo to. Nesnesla jsem pomyšlení, že ho nemám u sebe, že se válí někde doma... Vždyť je to jenom hloupý prstýnek!!!
Potom, co jsem spolu byli, jsi mi volal a kdybych věděla, že je to naposledy, tak...
Vím, že se mi ozveš (na to tě znám moc dobře), ale kdy? Může to být zítra, za týden, ale i měsíce... Proč to s tebou bylo tak krásný? Proč už nemůžu ani spát, jíst a věnovat pozornost ostatním věcem? Miluji tě?
Ne, asi ne... Mám tě jenom moooc ráda, anebo si to vše jen říkám? Proč jsem tě poznala, zažila jsem s tebou krásné chvilky, na které nikdy nezapomenu, ale to byly jen chvilky... Dny, které se trápím a čekám, až se ozveš, jsou delší a to mě
zabíjí.... Chybíš mi!

Obrazek

Smutný příběh jednoho smutného konce

Pamatuješ si to? Asi ne, to si asi pamatovat nemůžeš. Byl jsi malinký hlupoučký, mé plyšové štěňátko nadšené mnou, nadšené vlnícím se mraveništěm, nadšené koulejícím se jablkem, nadšené celým světem.

I já byla malá, víš? Smutná vystrašená nedůvěřivá holka, s velkýma modrýma očima a zlatavými vlasy sepnutými do dvou srandovních culíků.

A naše první setkání? Stála jsem vyjeveně na ulici po dalším z mnoha návratů z nemocnic a proti mně můj táta. Hýbala se mu kapsa. Svou velkou rukou do ní sáhl a vytáhl Tebe, mé malé štěstí a položil Tě, hopkající kuličku s černýma očkama a mokrým studeným čenichem na trávu. Rozběhl jsi se ke mně, sevřela jsem Tě v náručí a prvně cítila lechtavý štěněčí dech svého nejlepšího přítele. Nejlepšího přítele na spoustu dlouhých let. Byla jsem sice malá, ale ne tak malá, aby tento čas nezůstal uložen v mých vzpomínkách.

Ani si nemyslím, že by se mě mohl mít tak rád, jako já Tebe. Nikdy sis neuvědomil tu vzácnost okamžiku, když jsi za mnou ráno vyskočil do postele a olízal mi celou tvář a dlaně a uši a já se k Tobě přitulila a přitiskla tak silně, jak k nikomu nikdy před tím. Jak na videonahrávce jsou v mé duši uloženy obrazy Tvé rozesmáté psí tváře běžící rozkvetlou letní loukou, otisky pacek vtisknutých do čerstvě napadaných sněhových peřin. Jak dnes si pamatuji hebkost Tvé srsti a bezednou hloubku Tvých věrných očí. Byl jsi všude, kde jsem byla já. Vše v mém životě začínalo slovem "můj pes". Mé kroky směly jen tam, kudy prošly Tvé packy, mé srdce se otevřelo jen těm, jež jsi i Ty přijal za své přátele. Mé myšlenky a starost a obavy a nadšení a radost se vždy upínaly k Tvému jménu. První dětská obava o zdraví a bezpečí někoho jiného. První pocit hrdé odpovědnosti. První pocit z toho, že se svět jiných netočí kolem mě, nýbrž můj kolem Tebe.

A pak jsem musela odejít. Velká dospělá panička, vyučená životem, zbavena strachu a nejistoty vylétla z rodného hnízda a opustila Tvou misku, Tvůj pelíšek, opustila jsem Tebe.

Né, nikdy bych Tě nemohla zavrhnout. Byl jsi mi jediným důvodem proč se vracet domů, domů pro svého psa, který byl stejně věrný a oddaný jako dřív. Ukázala jsem Ti svůj nový svět, líbil se Ti a všichni Tě měli rádi, ale vždy jsi musel zpět a mě se strašně stýskalo. Byli jsme spolu tak strašně málo. Chyběl jsi mi a smutek mě sžíral, vracela bych se za Tebou vždy a odkudkoliv.

A pak jednoho dne jsi mi nepřišel naproti. Strašně jsem se bála, protože jsi to nikdy před tím neudělal. Ležel jsi v křesle. Stála jsem proti Tobě s mobilním telefonem v jedné ruce, klíčky od auta v druhé, panička obestřená divným pachem luxusních parfémů, v drahém obleku, se složkou lejster v podpaží. Mladá, odhodlaná a sebevědomá.

Ležel jsi tam, Ty můj pes. Starý unavený a klidným moudrým pohledem jsi si mě prohlížel, jen ťukání ocasu o sedačku mi bylo znamením, že mě zase rád vidíš. Zvedl jsi hlavu a vzduchem mi posílal vlahé psí polibky. Vše jsem pustila a běžela Tě obejmout. Znovu jsi mi lízal celou tvář jak tenkrát ráno na posteli. Jen ty culíčky tu chyběly a Tvá štěněčí neutěšenost. Znovu jsem Tě svírala v náručí a schovávala si tvář do tvé srsti, jako nejlepšího úkrytu před ostatním světem.

Byl to náš poslední společný den.

Toho večera jsem odevzdala Tvůj osud do rukou pána v bílém s červeným diplomem a malou injekcí v rukou. Držela jsem Tě zase v náručí stejně jak tenkrát, když jsi opustil tátovu kapsu a rozběhl se ke mě. Jen už mi teď Tvé tělo neodpovídalo. Ani ocásek mi nedal znát, že jsi tu ještě se mnou. Jen ztišující dech a poslední ozvy tlukotu srdce, prozrazovaly, že tu jsi ještě se mnou. Ale to už si Ty nepamatuješ. Tohle už né. Tam už jsem stála totiž sama. Vystrašená, ubrečená holka s modrýma očima...

Obrazek

Někdy je pozdě na rozloučení

Dívali se na sebe a mlčky se pozorovali….. Ani jeden z nich nevěděl co říct. Proto se Honza rozhodl tuhle trapnou chvíli ukončit a rozhoupal se k odchodu. Chtěl Zuzku obejmout, ale ona se mu vytrhla a řekla mu, však se ještě uvidíme, neloučíme se napořád: ,,V šest u Kremrolky, ju?!" a zmizela za rohem.

Tohle jí je podobný, řekl si, ztřeštěnost, spontánnost a okamžitá rozhodnutí, aniž by přemýšlela, jaký to může mít dopad… Tohle byla ona a možná to ho na ní tak přitahovalo. Nikoho, jako je ona, nepotkal, začal vzpomínat na jejich první setkání. Byl s partou na koupališti a ona tam byla s Janou, její nejlepší kamarádkou. Hned, jak ji spatřil, pocítil nějaký divný pocit, jako by mu něco říkalo: "No tak, oslov ji, teď nebo nikdy…." A tak šel… Kluci na něj koukali a začali mít poznámky typu: ,,Óóóóó Romeo a Jůlie…. Hej, vole, kam valíš?! Za tou mařkou?! Jo, dobře sis vybral a rozdělíš se potom s kamarádíčkama?!" Ale on je nevnímal, šel za ní… Zuzka se dál vesele vybavovala s Janou a Honzu zaregistrovala, až když jí oslovil… Podíval se na ni a pozval ji na zmrzlinu… Zuzka nabídku přijala, a tak spolu strávili supr odpoledne… Honza si to v duchu všechno přehrál, jo to byly časy, neměl žádný starosti, jeho máma byla zdravá, ale teď je všechno jinak..

Jeho mamka má totiž vážnou nemoc, nikdo neví, jestli se uzdraví, nikdo neví, jestli zemře.. Její osud je v rukách někoho, koho člověk nepozná, dokud bude žít. Až teď si na mámu vzpomněl. Poslední dny ji totiž velice zanedbával, už týden ji nenavštívil v nemocnici u sv. Anny a volal jí naposledy před 3 dny. Bylo to proto, že veškerý čas trávil se Zuzkou. Pokaždé si řekl, že k mámě zajde druhej den, že má dost času a že mu máma neuteče.. Netušil však, co se děje, netušil, že její zdravotní stav se zhoršuje…. Vůbec nic nevěděl, měl v hlavě jenom Zuzku a pro nic jinýho tam už nebylo místo…

Podíval se na hodinky a zjistil, že jsou teprve tři hodiny odpoledne. To měl ještě dost času, než budou mít sraz se Zuzkou, a nemocnice není tak daleko, řekl si.. Sedl tedy na osmičku a dojel přímo k nemocnici. Jakmile do ní vstoupil, měl divný pocit. Něco bylo v nepořádku, ale ani ve snu ho nenapadlo, co se stalo. Šel tedy do druhého patra na pokoj, kde ležela jeho mamka. Ale postel byla prázdná. Zaradoval se, třeba ji před chvílí pustili domů a ségra ji odvezla. Vtom vešel do pokoje doktor a jakmile spatřil Honzu, pošeptal něco sestřičce a ta vyšla z pokoje…

"Posaďte se, Honzo!" a nabídl mu volné místo na židli. Jeho hlas zněl jinak než obvykle, smutně a přitom jakoby v něm byla úleva. "Za posledních pár hodin došlo k jistým událostem!" Honza neměl dobrý pocit, a tak se rovnou zeptal: "Kde je moje máma?!" Doktor Sotecký chvíli přemýšlel, asi hledal vhodná slova, a po chvíli ticha pověděl: "Vaše matka je tam, kde jí je líp… Nebojte, neumírala v bolestech, umřela ve spánku, o ničem nevěděla…" Honzovi se zatmělo před očima. CO mu to právě Sotecký řekl?! Jeho máma je mrtvá?! To přece není možné, sakra, byl tu před týdnem a její stav už byl lepší, říkali, že jí možná pustí domů. Ani se s ní nerozloučil. Přišlo mu to zbytečný, jak mohl tušit, že už nikdy nebude příležitost?! Jak mohl vědět, že už ji nikdy nespatří, nebude s ní mluvit a že ho nikdy nepohladí po jeho kaštanových vlasech?! Ano, byl jako ona, byl jí velice podobný.. Vzhledem i povahou.. Nahlas se rozbrečel…. Potřeboval být sám. Vyběhl z nemocnice, nevěděl, kam jde, utíkal někam, kde to neznal…. Najednou se zastavil v jednom parku, až teď mu došlo, kde je.. Sem chodíval s mámou jako malej kluk, tady si s ní hrál. Je to dávno, hodně dávno.. Zase se rozbrečel, nevěděl, co má dělat, přál si jediné. Vrátit čas o několik dní nazpátek, aby se mohl rozloučit se svojí milovanou maminkou. Když ji naposledy viděl a odcházel od ní, řekl jí pouhé: ,,Ahoj mami, zítra zase přijdu!" Ale nepřišel, ani ji neobejmul a neřekl ji, jak moc jí má rád a že je pro něj nejdůležitější na světě a že ji nikdy nechce ztratit.. Ale ztratil ji, navždy…..

Obrazek

Vím že bude líp…

Stojím v přeplněném metru,co chvíli mi někdo šlápne na nohu,drcne do mě….mp3 puštěná na maximum,marně doufám že její zvuk přebije tu běsnící bouři v mém srdci.Přemýšlím….o škole , o životě , o něm…….Do nekonečna si vyčítám výběr své střední školy , do nekonečná se obvinuju z hlouposti a především pošetilosti…uvěřila sem lákavým nabídkám , které mě zaujaly…ale nikde jsem si doopravdy neověřila , kam se to vlastně hlásím….zvorala jsem čtvrtletku z matiky , ale já tu 3 POTŘEBUJU ! ! !

Nesnáším svůj život, zrovna dnes,za tři dny jsou Vánoce…..nemám skoro žádné dárky , nesnáším se , všichni nesnáší mě…už blázním…..

On….pozval mě na rande ,ale co když toho teď lituje ? ….určitě bude na ICQ…těším se na něj…on je můj život,moje spása,jsem na něm závislá…..potřebuju na všechno znát jeho názor ,potřebuju ho…jen kdyby netrávil tolik času pitím…..

Sleduju svůj odraz na skle dveři….přejíždím ze stanice do stanice a poslušně čekám až se dveře otevřou a já budu moct vystoupit….

Zrcadlo…..né to jen dveře za kterýma se skrývá tma tak působí…..vidím svoji tvář….ale je jiná než jindy…je pobledlá , tmavé kruhy pod očima mi přidávají roky….v očích se mi třpytí slzy které se tak moc snažím zadržet….červené tváře a nos od mrazu jsou jedinou barvou v mém obličeji….

Proč? Proč mi nikdo nerozumí?Proč mi nikdo NECHCE rozumět ? Ptám se sama sebe a sama si taky odpovídám….protože mi rozumět nemohou…nedám jim šanci….mám depresi že mě nikdo nemá rád…přesto vím že má…je spousta lidi kteří mě mají rádi , vím to, říkají mi to a já jím věřím….jen jim nedám šanci…NIKOMU nedám šanci….ale Proč ?...na to už odpověď neznám……

Jdu domů..sama..v hlavě mě tíží spousty myšlenek…musím je ze sebe vypsat…musím je dostat ven…..zapínám počítač,icq…..je tu..píše mi….vztek a smutek ze mě rázem opadá…je opilej….nesnáším to….hádáme se…..

Ale přesto ho miluju, přesto bych nikdy svoji školu neopustila a přesto mě už nenapadaj myšlenky na smrt…..já totiž vím že bude líp…..


Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

Sedí na jejím hrobě a už asi posté čte její epitaf. Písmena se mu ale v hlavě motají a slova mu nedávají žádný smysl, protože se na něj nesoustředí a místo toho mu v hlavě stále více zní písnička od Petra Nagyho Kristýnka iba spí, která až neuvěřitelně vypovídá jejich příběh...

Kristýnka by mala dnes, už o dva roky dhlšie vlasy…

Ano, určitě by je měla delší než tenkrát. Jak rád se dotýkal těch jemných blonďatých vlasů, o které s tak pečovala. Jsou to přesně dva roky, co se jich dotkl naposledy. Tenkrát bylo krásné letní ráno a on se probudil vedle ní. Vedle své Kristýnky...

 

A pláč mi skáče do slov vieš, keď zas a znovu premietam si…

Stalo se to v létě. Chodili spolu rok. Někomu by se to mohlo zdát krátce, ale on už v té době věděl, že je to jeho jediná životní láska. Tenkrát byli poprvé na společné dovolené. Jelikož neměli rádi tropická vedra a příliš sluníčka, vydali se na Šumavu...

Ako vysí prichycená v trhlinách vysokých brál, nikdo nezachytí tvoje laná, keď sa růtíš z kolmých skál...

Stalo se to týden po jejich příjezdu, Kristýnka odjakživa milovala lezení po skalách, proto se rozhodli půjčit si horolezeckou výbavu a trošku si polézt. Mu se moc nechtělo, ale dělal to pro ni, Chtěl, aby byla šťastná. Kristýnka vyrazila dříve, protože ho něco zdrželo...

Obrazek

 

Bol som při nej dole hned´, kým jej výkrik doznel v ozvenách…

Ano, při tom zoufalém výkřiku mu tuhla krev v žilách. Hned se k těm zpropadeným skalám rozběhl. V podvědomí věděl, že spadla, ale nalhával si, že tomu tak není. Přece by tak zkušená horolezkyně nespadla a neudělal si něco na pro ni tak primitivní skále…

A za viečkami našel tlieť dve zľaknuté svetielka...

Jakmile tam doběhl, věděl, že je zle. Ležela na zemi a její blondaté vlasy se pomalu barvily její krví. Okamžitě k ní poklekl a vzal jí do náručí. Ztěžka otevřela oči a unaveně se na něj usmála tak, jak to uměla jen ona. ,,Miluju tě!" zašeptala…

Čo sa robí v mojich žilách o to sa nik nestaral...

Vždycky si myslel, že ho nikdo nikdy nerozpláče. ,,Chlapi přece nepláčou" říkával mu otec, když si rozbil koleno a bulil. A tak si řekl, že to přísloví budu prostě celý život dodržovat. Ale když držel Kristýnku v náručí, vehnaly se mu do očí slzy. Hledaly si cestičku po jeho tváři a on se jim ani nepokusil zabránit. Nechal je pomalu skapávat na Kristýnčinu tvář…

Vydechla mu v náručí...

 

Držel ji v náručí a nevnímal svět kolem sebe. Někteří lidé běželi pro pomoc, ale on v hloubi duše věděl, že ji nebude zapotřebí… Kristýnka se na něj naposledy podívala a usmála se na něj. Pak její víčka ztěžkla, zavřela oči, naposledy vydechla a zmalátněla v jeho náručí. Než přijela záchranná služba, stále ji držel v náručí a ani se nepohnul…

A od vtedy se podvádzam, že Kristýnka snáď iba spí, že ticho za ňu rozprává...

Příjezd domů byl doopravdy strašný. Každý kolem něj chodil po špičkách a on nevnímal svět kolem sebe. každé ráno někam šel a vracel se až večer. Jeho brácha zjistil, že celé dny vysedává na jejím hrobě... Jednoho dne zase u ní seděl a v tom mu to došlo. Jeho Kristýnka by si jistě nepřála, aby se takhle choval. Ona ho měla ráda takového, jaký byl. A proto se zase změní na zpět...

Pomalu se zvedne z jejího jrobu a otřepe si lístí ze svého kabátu. Naposledy se podívá na její fotku, na které se usmívá. Vítr foukající po hřbitově odnese jeho slova. ,,Sbohem, Kristýnko!" Usměje se na ni a podívá se k hřbitovní bráně. Tam na něj čekám já...

Spíš, Kristýnka, snáď len spíš, neverím, pod a vstaň, ten pád byl možno len klam. Spíš, Kristýnka, snáď len spíš, ty musíš hore síť, k oblakom jsme už na dotyk. Ty jsi jediná, z nás, tak blízko pri oblakoch. Ty jsi jediná, z nás, tak blízko pri oblakoch, pri oblakoch…

Noční telefon :(

Tiché zvonení mobilu se tlumene ozvalo do tmy. Jednou, podruhé, potretí. Pak se rozsvítila lampicka a císi ruka vyndala prístroj z kabelky.
"Tome, jsou ctyri ráno..." ozval se rozespalý hlas.
Ve sluchátku bylo ticho.
"Tome? Jsi tam?""Ano...," i v jeho hlase znela únava, "ano, jsme tady, Jenny."
"No? Tak...tak proc voláš?"
Chvíli byl slyšet jen jeho tichý dech, jak šumí do ticha. Pak se ozval znovu.
"Víš, Jenny, já jsem premýšlel. Celou noc... dlouho, už od rána."
Mlcela.

"Premýšlel jsem o nás dvou..."
"Ano, lásko, ale... nemuže to ted pockat? Jsou dve v noci a já..."
"Ne," znelo to mírne, i presto se však kdesi hluboko v jeho hlase cosi zachvelo. Netrpelivost... nebo zloba, "ne, tohle je duležité, Jenny."
Posadila se na posteli a lehce zakroutila hlavou: "No dobre. Tak co máš na srdci?"
"Miluju te, Jenny. Víš to?"
"Vím. A já tebe taky. Ale to už jsme si prece rekli tolikrát."
"Rekni to znovu."
"Co?"
"Že me miluješ."
Tiše povzdechla a zopakovala: "Miluju te, Tome."
Chvíli bylo ticho. Pak se ve sluchátku ozval jeho tichý smích. Táhlý, zoufalý smích. "Pamatuješ, Jenny, jak jsme se potkali?"
Pomalu si pritáhla prikrývku k telu. Nekde v žaludku se ozvala nevolnost. Ten smích ji zneklidnil - vždyt tímhle zpusobem se nikdy nesmál. Neco se stalo.
"Jak-jak bych mohla zapomenout, Tome. Tam v parku, kam - "
"- jsi chodívala každý den vencit psa. Toho rozkošného malého pudlíka. A tam jsem te i poprvé zahlédl."
Tiše povzdechl.
"Trvalo mi zatracene dlouho, než jsem se te odhodlal oslovit. A když už jsem se do toho konecne dal, rekl jsem nejvetší pitomost, jaká me mohla napadnout... Pamatuješ, co to tenkrát bylo?"
"Eh... Tome, já nevím. A nebylo by vhodnejší nechat to na zít-"
"Rekl jsem: "Pardon, slecno, nevíte, kolik je hodin?" A ty jsi mi to s úsmevem rekla. No, a - to bylo všechno, pamatuješ. Odešel jsem a na nic víc jsem se nezmohl... Jaký jsem to byl ale šašek."
Cosi jí ríkalo, at zavesí. Poslouchala však dál.
"A pak, jednoho dne, ti ten tvuj pudlík utekl. A byl jsem to já, kdo ho našel, jak ocuchával popelnice na kraji parku. Okamžite jsem ho poznal, vždyt jsem ho s tebou tolikrát videl. A pak, když jsem te spatril, jak ho bezradne hledáš všude možne, vedel jsem, že tohle je moje šance. Bud ted anebo nikdy. A tak jsem k tobe pristoupil a jako tvuj hrdina ti predal tvého roztomilého malého milácka. A odted to už znáš... vid že ano?"
Chvíli neodpovedela. Pak tiše zašeptala:
"Proc mi to celé ríkáš?"
"Víš, Jenny, lásko moje, proklínal jsem sám sebe. Dlouho, moc dlouho. A nemysli si, opravdu jsem si víc než jednou rekl, že jsem asi blázen. Že jsem jen príliš podezrívavý. Co jsem mel, no co? Jen pár stupidních drobností... cizí vune z tvojí košilky... pár nocí za sebou, kdy jsi se trochu zpozdila... Samé malickosti, hlouposti. Jenže já jsem proste takový, víš. Vždyt me znáš. A tak jsem se jednoho dne rozhodl zbavit se toho hloupého pocitu. Ujistit se, že se nemám ceho obávat. Že jsem pro moji krásnou Jenny stále vším tím, co je pro me i ona. Proste jsem musel mít jistotu, víš..."
Tiše vydechla.
"A tak jsem si dodal odvahu... vzal auto a - sledoval te vecer do mesta."
A znovu bylo ticho. Dlouhé, dusivé a nesnesitelné ticho. Když se pak opet ozval, jeho hlas již nebyl klidný. Trásl se neovladatelným žalem.
"Nemusel jsem ani vystoupit z auta, abych te videl ho objímat a líbat. Vlastne jsem nemusel ani vejít do toho motelu, abych ho spatril, jak te odvádí do svého pokoje. Nemusel jsem sejít do zahrady a podívat se dovnitr oknem, jak -," jeho hlas se zlomil. Chvíli mlcel a marne se pokoušel zadusit své vzlyky, "- ale já to udelal. A videl jsem všechno... úplne všechno..."
"Ne..." zašeptala tiše, zatímco studená slaná kapka sjela po její levé tvári, "...Tome, proc..."
"Ano, spravne, Jenny. Proc...," jeho rozrušený dech šumel ve sluchátku stále rychleji. V zármutku se ozval hnev. "Tolikrát jsem se toho vecera ptal sám sebe. Proc? Cím jsem byl pro tebe špatný, že jsi mi to musela udelat? Cím jsem byl pro tebe tak hrozným manželem, že jsi mi musela lhát a ponižovat me tím...? Proc! Proc jsi musela být taková?"
"Prosím... Tome, prosím prestan... já ti to vysvetlím -."
"Nedíval jsem se na vás dlouho, Jenny. Ale ta chvíle mi stacila. Šel jsem zpet do svého auta, zatímco jsi ty dál zranovala moje srdce... a znovu... a znovu. Celý svet se mi té noci zhroutil, víš. Celý svet spadl do prázdnoty a mne zbyla už jen jedna jediná vec... - víš jaká vec to byla, Jenny?"
Ale ona neodpovedela. Plác zoufalosti se dral z jejího nitra.
"Ach, Jenny, kdybys vedela... kdybys jenom vedela. Ta vec - ta strašlivá vec... kterou ted držím v ruce. Co myslíš, že ceká tam uvnitr, na konci hlavne? ... Spasení? Peklo? Nebo snad nebe? Kdo ví, Jenny, kdo ví... A tak jsem tam sedel a hledel jsem prímo do té šílené zbrane, dál a dál a auta mezitím projíždela, déšt padal a já premýšlel. Hodne jsem premýšlel... tak jako dnes."
"Ne - Tome... nedelej to, prosím," prodralo se z jejích úst mezi vzlyky. Jenže on se jenom zasmál.
"Ale, ale, Jenny... má sladká Jenny. Neudelal jsem to tehdy... a neudelám to ani ted. Premýšlel jsem totiž strašne dlouho a o strašne mnoha vecech. O mne, o tobe. O nem. A neudelal jsem to - ale ne kvuli tomu, že bych nemel odvahu... to ani v nejmenší. Neco jsem si totiž uvedomil. Neco, co mi dodalo nadeji... neco, co mi vnuklo tu šílenou myšlenku. Koneckoncu, nebyl jsem to prece já, kdo podvádel..."
Její vzlyky se ve vterine zarazily. Strašlivá predtucha sevrela její srdce strachem. A on se znovu zasmál. Zlovestne, nenávistne.
"A tak jsem si pockal, až vyjdeš ven, nasedneš a odjedeš. Pak jsem vystoupil z auta, prešel pomalu ulici a vešel do motelu. Štestí mi prálo a on za sebou nezavrel dvere. Mohl jsem to tedy provést pekne rychle a potichu."
A znovu se do nocní tmy vloudilo ticho, prerušované jen trhaným dechem. Tentokrát však nemelo dlouhé trvaní.
"Mela jsi videt ten výraz v jeho tvári, když jsem namíril tu zasranou hlaven do jeho xichtu. Mela jsi videt, jak se celej rozklepal, jako malej smrad co kradl v kuchyni. Mela jsi videt, jak se mu podlomily kolena, když jsem se mu predstavil. Ale já to nechtel hned skoncit... ne, to ne. Ani v nejmenším. Místo toho jsem si tam sednul a pak jsem si... - povídali. Dlouho do noci. Byl jsem k nemu milý, pozorný a trpelivý, jako k príteli. A víš ty co? On mi ani nebyl schopen odpovedet na tu jedinou prostinkou otázku - otázku "Proc?". Zvláštní, že ano..."
Pousmál se a pokýval hlavou. A jeho výraz se znovu zmenil.
"Ale pak me omrzel. Ale ješte jsem to nechtel skoncit, ne, ješte nebyla ta správná chvíle. To muselo mít lepší konec, ne jen jeden hloupý výstrel v spícím motelu. A tak jsem mu nejdrív rozbil hubu, až ztratil vedomí. No... a pak - pak jsem ho donesl do kufru, zamknul zámek a odjel... Dal jsem ti vedet, že budu celý den v práci. A od té doby, drahá Jenny, premýšlím..."
Stála uprostred pokoje a slzy jí bezmocne stékaly po tvárích.
"Tome...Tome, lásko, prosím... Neudelej nic... ne..-"
"Probudil jsem ho pred chvíli... sotva se hýbal. Asi ztratil hodne krve, víš. Je mi to líto. Vždycky jsem ale chtel být spravedlivý a pozorný k ostatním, a tak i jemu dám to, co si zaslouží... co ty na to, Franku? Rekneš Jenny, jak moc ji miluješ?"Obrazek
Její ztuhlé prsty sevrely krecovite sluchátko telefonu. Vzápetí se kdesi na druhé strane ozval zvuk strhávané náplasti a tiché zasténaní.
"Jenny...," kdosi tiše zašeptal, "Jenny, pomoz mi."
"Franku....!"
Tupá rána zaznela tichem.
"Rekni jí to. Rekni jí to, Franku."
"Miluju te, Jenny...," jeho hlas slábl a sílil, jakoby sbíral všechny síly, které mu ješte zbývaly.
"Vidíš?" v Tomove hlase se ozvala ironie. Zvuk nabíjené pistole.
"Tome! Ne!" vykrikla rozechvele.
"Ale proc, Jenny? Proc? Ptám se ted i tebe, i když vím, že mi nedáš žádnou odpoved. Stejne jako on, i když jsem se ho ptal tak dlouho a usilovne. Místo toho se trásl pri pohledu do hlavne zbrane, do které já hledel tak dlouho bez mrknutí oka. Nikdo z vás mi nedá odpoved a mne tak nezbývá než udelat tu jedinou vec! Tu jedinou vec, která ješte zbývá..."
Cosi zašustilo a tlumené sténání vyšlo z Frankových úst.
"Rekni sbohem, Franku."
"Jenny... nenech ho..."
"Tome!"
"Rekni sbohem, príteli..."
Desivá rána prerušila nocní ticho. Vykrikla a ten výkrik byl pln vší té hruzy, která jí zbavovala rozumu. A on se smál.
"Ach, Jenny, mela bys ho videt. Co je z nej ted... Vážne, vážne je to ješte vetší troska než byl predtím...," nová vlna neovladatelného smíchu zachvátila jeho hrdlo. A ona plakala, plakala dlouho a zoufale, vedoma si své strašlivé viny. Viny, která se mísila s nenávistí a bezmocí, s šokem a zlobou. A ve sluchátku bylo znovu ticho.
"Je mi to líto, Jenny..." Jeho hlas byl opet klidný a tichý. "Je mi líto, že to muselo skoncit takhle. Reknu už jen jedno. Jsi bájecná žena a udelala jsi mne štastným."
Její hysterický plác témer prehlušil jeho slova.
"Byla jsi pro mne vším. A mne se svírá srdce pri pomyšlení, že již nic nebude jako drív... Prosím te o odpuštení, Jenny. Má lásko."
Zaznel druhý výstrel a... pak již nepromluvil...

Navždy spolu....

Šla jsem po škole domu.Vzala jsem si kolo a chtela jet za svým klukem-Michalem.
Když jsem jela,myslela jsem na neho.Na to,jak se líbáme..jak me objímá.I pres foukání vetru me zahalil krásný pocit lásky.Jela jsem na silnici,kde byl nájezd z dálnice.
Najednou se setmelo a já pocítila chlad.Takové divne zamrazení.Predzvest neceho špatného. Nenechala jsem se tím nijak zastrašit a jela jsem dál. Dál jsem premýšlela o nás. Co bude dál.
Z premýšlení me vytrhla rána a zvuk rozbíjejícího se skla. Okamžite jsem se probrala a zjistila, že pár metru prede mnou do sebe narazily dve auta. Jedno z nich mi bylo povedomé.Nee!!!!!
To nemuže být pravda!! Rozjela jsem se. Zastavila u modrého auta a vykrikla Ne!!
Na zemi ležel Michal. V aute seObrazekdela jeho matka...Rychle jsem vytáhla mobil a zavolala sanitku.
Zjistila jsem, jestli Michal dýchá. Dýchal.
Položila jsem ho do stabilizované polohy a cekala, až prijede sanitka.
Michal otevrel oci a podíval se na me. Usmál se. Já také. Rekl mi dve nejkrásnejší slova na svete,
jeho poslední slova:Miluji te.Já tebe taky rekla jsem se slzami v ocích.
Rozbrecela jsem se a objala ho. Celou dobu jsem ležela na nem a objímala ho. Zdálo se mi to jako vecnost, než dorazila sanitka.Vyslechli me, co se stalo, ale já nemela sílu mluvit. Jen jsem brecela. Porád jsem opakovala jen slova on a umrel.

Za pár dní jsem jela na kole za tetou a uvidela jsem to místo.
Ten krížek s kvetinami, které tam každý druhý den nosím. Brecela jsem. Tady se to stalo.
Tady to auto do jejich auta vrazilo a jeho to vymrštilo z auta a tady on zemrel. Už nikdy mu nebudu moct ríct do ocí Miluji te. Nikdy už nepujdeme spolu ven. Už nikdy..
Miluji te slyšela jsem vykriknout svuj hlas, slezla jsem z kola a šla do silnice.Zase budu s ním...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

stockists of cialis afhsdbcIgnotamsguo

(Utilsloh, 31. 5. 2021 8:00)

no rx cialis https://rcialisgl.com/ - if cialis doesnt work extenze vs cialis

pasteur pharmacy dgsolbvfdIgnotaetewn

(UtilsVed, 28. 5. 2021 5:21)

viagra/cialis black and gold 800 https://krocialis.com/ - does medicare cover cialis what is the cost of cialis

gsaxzvofbldspessBtjclaibb

(WreliAni, 27. 5. 2021 10:58)

online pharmacy canada reviews https://pharmacyken.com/ - weight loss drugs approved in canada Glucotrol

where viagra online fcsogsaxzvofbldspessBtjclaibn

(AnooWreli, 23. 5. 2021 6:24)

quelle est la capital du viagra https://llviagra.com/ perche prendere il viagra

is generic tadalafil as good as cialis olgstnoegfdspessBtjclaibh

(GtnbCeaky, 21. 5. 2021 18:37)

viagra condoms https://jokviagra.com/ define viagra

pharmacy dgsolbvfdIgnotaeqvhi

(LbsoUtils, 19. 5. 2021 19:56)

cialis without rx https://ucialisdas.com/ buy cialis in cro

canadian online pharmacies fdvaefbfbldspessBtjclaiba

(LebnWreli, 15. 5. 2021 5:44)

canada online pharmacy https://xlnpharmacy.com/ online pharmacy pain relief

anti-depressants frbdcacldspessBtjclaibp

(JebgWreli, 13. 5. 2021 3:49)

Cialis Oral Jelly https://pharmacylo.com/ pharmacy home delivery

viagra nasil bulundu fhwsbbolthdspessBtjclaibr

(FmrfWreli, 9. 5. 2021 1:00)

buy cialis online with paypal https://cialisee.com/ 800 mg cialis

thesis writing help uk fcsgsaxzvofbldspessBtjclaibt

(AbdgWreli, 2. 5. 2021 17:28)

Nemasole https://canadianeve21.com/ best online canadian pharcharmy

georgia board of pharmacy dgsbvfdIgnotacllsu

(LhdvUtils, 2. 5. 2021 0:44)

professional viagra cialis https://asciled.com/ - what is cialis black which is better viagra cialis or levitra

cialis tadalafil patent hvgeeahdspessBtjclaibw

(Bbdfhemi, 29. 4. 2021 5:05)

viagra online generic https://gensitecil.com/ - where can you buy viagra best viagra alternatives

cheap levitra pills fdvefbfbldspessBtjclaibv

(LrbsWreli, 26. 4. 2021 2:13)

best price levitra 20 mg https://uslevitraanna.com/ levitra kaufen

medicine man pharmacy dgsbvfdIgnotaqzsai

(LhdvUtils, 25. 4. 2021 5:02)

cialis peru https://asciled.com/ cheap cialis

best price for levitra fbdcacldspessBtjclaibi

(JbsdWreli, 24. 4. 2021 5:14)

cialis online pharmacy https://onlinecanda21.com/ canadian pharmacy 365

cialis free trial phone number olgsanvoegfdspessBtjclaibi

(GrvCeaky, 2. 4. 2021 2:18)

https://kloviagrli.com/ - where to buy viagra online https://vigedon.com/ - is there anything over the counter that works like viagra? https://llecialisjaw.com/ - cialis commercial https://jwcialislrt.com/ - buy generic cialis online https://jecialisbn.com/ - when should i take cialis

Jsou to hezký příběhy

(Verča , 31. 1. 2015 20:00)

Je to zvláštní.. Když se člověku přihodí skoro to samý o čem tady píšou.. Skoro každý bere život jako samozřejmost.. Moc lidí na světě není takových, aby ho brali vážně..

HNHNNHNH

(hnhnhnhnh, 18. 1. 2015 20:32)

Ten předposlední je trochu pomotaný-nejdřív tam jsou 4 hodiny ráno,a pak tam jsou 2 hodiny ráno

Smrt :(

(Anna, 24. 11. 2014 15:22)

Můj bejvalý se semnou rozešel a dlouho semnou nemluvil :( Tak jsem se zeptala jeho nejlepšího kámoše a on mi řekl že má rakovinu mozku ;(

Něco podobnýho se mi stalo až žiju stim daál

(lucie, 21. 8. 2012 11:27)

muj kluk si podřezal žíly